Dymokury

Z ekonomicky a pořadatelsky náročného okruhu u obce Opočnice se městečtí v roce 1982 stěhují na novou trať do Dymokur, tentokrát již naposledy a definitivně. Okruh se jen jednou zatáčkou dotýkal cípu vesnice, jinak vedl mimo zástavbu, což u nás nemělo na přírodních tratích tehdy obdobu. Dá se říct, že Dymokury byly zdaleka nejbezpečnějším přírodním okruhem u nás. Ideální byl prostor parkoviště závodních strojů u rybníčka. Velmi slušné byly i parametry silnice: délka 3210 metrů, minimální šířka 6,5 metru, 6 zatáček vpravo a dvě vlevo. Převýšení 15 metrů, kapacita tratě 34 jezdců. Jezdily se zde závody mistrovství republiky a závody přeboru Čech. Ale již jednou se tady v minulosti závodilo. V letech 1975 a 1976 pořádali městečtí závody také v sousední Činěvsi a tehdejší trať využívala částečně i tuto silnici. Po stavbou vynuceném opuštění Činěveského trojúhelníku se pak závody vrátily zpět na městský okruh do Městce Králové.

První dva ročníky měl okruh v Dymokurech ještě start a cíl na hlavní silnici Jičín - Poděbrady. Byla sem přestěhována věž časoměřičů z Opočnice. Široká silnice v tomto úseku měla ale jednu podstatnou nevýhodu pro jezdce, ti museli své stroje roztlačovat do mírného stoupání. Ale i pro pořadatele bylo z hlediska dosahu a obslužnosti výhodnější přesunutí startu v roce 1984 na přímý úsek u parkoviště závodních strojů. Tento okruh byl zajímavý dokonce i pro českou televizi, která přejímala závody mistrovství republiky v roce 1991 v přímém přenosu (a taky naposledy). Kdo si ještě pamatuje televizní přenosy z Jičína, Hořic, Letohradu, Morašic, Klatov či Piešťan ?

První pravoúhlá zatáčka po startu byla divácky velmi atraktivní. Následovala rovina do stoupání až do pravého vinglu na široké křižovatce. Po úseku na plný plyn přišla nejhezčí část okruhu, rychlé esíčko - levá, pravá. Výjezd z esíčka byl již na rovinku z kopce kolem benzínky k okraji Dymokur. Následoval další pravý vingl a už jen cílová rovina. Okruh měl technickou horní část a tři spojovací rovné úseky, kde se na jejich koncích dalo dobře předjíždět na brzdy. Silnice měla bezvadný asfaltový povrch, vadilo snad jen pár dopravních značek. Od roku 1994 se u nás jezdila republika jen na autodromech a na vojenských letištích, proto se zde jezdily dál již jen mezinárodní závody.

Neopakovatelná atmosféra vydržela s jednoroční pauzou (1997), až do roku 1998. Poslední ročníky postihly celkem drastický úbytek jezdců ve vyšších objemových třídách. Závodění na „dromech“ se stalo drahou záležitostí pro řadu soukromých jezdců, kteří raději šetřili své stroje, naproti tomu velké týmy neměli zájem o „nebodové“ podniky. Po šestnácti ročnících Dymokurského okruhu se nakonec uzavřela celá historie městecko-královských závodů po sporu dvou místních AMK. Škoda, silnice je dnes stále ve formě, dokonce možná v lepším stavu než tehdy..

Dodatek: zní to neuvěřitelně, ale obnovení závodů na Dymokurském trojúhelníku se uskutečnilo 5-6.10.2013. Novodobý první a celkově 17. ročník se jel zásluhou pořádajícího Road Racing Clubu Dvůr Králové nad Labem. Po problémech s lajdácky opraveným asfaltovým povrchem se další rok tento závod jel na novém, kvalitním asfaltovém koberci, který byl vyměněn na 2/3 trati. V roce 2015 se závod jel po výměně asfaltu už i na zbývající části okruhu. Tradice Dymokurských závodů tedy pokračuje...!