Ořechovský trojúhelník

V bývalém Československu se ještě v osmdesátých letech jezdilo několik závodů na typických městských okruzích: Kolín, Kopčany, Holíč, Malacky, Pezinok atd. Naprostá perla mezi těmito okruhy jednoznačně byla trať v Ořechově u Brna. Kdo měl to štěstí zde závodit, tak mi dá určitě za pravdu. V Ořechově, nedaleko okruhu naší Velké ceny, se silniční závod uspořádal poprvé v roce 1965. Do roku 1974 se odjelo celkem deset ročníků oblastních závodů určených výhradně jen pro moravské jezdce třetí výkonostní třídy. Po osmileté přestávce se závody do Ořechova vrátily v roce 1982 oblastním závodem skupiny C. Startovní rošt kubatur 250 a 350 ccm byl většinou doplněn o jezdce druhé výkonostní třídy. Vzhledem k malé propustnosti tratě a jejího charakteru zde nebyly nikdy ambice pořádat závody vyššího kalibru. Přesto se mnohdy muselo již v tréninkách tvrdě bojovat o účast v samotném závodě. Tento další svátek motocyklové silnice na brněnsku zajišťovali pořadatelé z n.p. Silnice Brno se sídlem v Ořechově a JZD Ořechov.

Okruh vedl skoro výhradně „mezi domy“ a měl snad všechny druhy zatáček, které na sebe plynule a přirozeně navazovaly. A přesně v tom bylo kouzlo téhle trati. Levá, pravá, levá, pravá… nahoru, dolu a tak pořád dokola, neboť se zde závody jezdily až na 20 kol. Jednomu by se z toho zamotala hlava. 300 zatáček za závod jako v Hořicích. Pro jezdce i diváky skutečně lahůdka. Škoda, že pořadatelé neumožňovali účast na těchto závodech také českým jezdcům, byť jen třeba na doplnění startovního pole. Vyjímkou byl rok 1983, kdy na start třídy 250 pustili dva jezdce z čech, kteří nakonec obsadili k velké nelibosti domácích matadorů první dvě místa v závodě. A že se tehdy jela pěkná palba v dešti, o tom by mohl vyprávět vítěz tohoto zmoklého závodu, pražský jezdec František Hřib. Bohužel - loni mu osud v jedné ze zatáček, kousek za Liběchovem nebyl nakloněn… Pořadatelé v Ořechově pro bezpečnost dělali vždy maximum. S rostoucími rychlostmi motocyklů se stále více navyšovaly počty balíků slámy, kterými byly obklopeny zdi domů a to až ve třech patrech. Zkrátka něco jako průjezd Bosonohy. Zcela výjimečná atmosféra. Okruh měřil necelých 2,5 km, měl 15 zatáček, z toho 8 levých a 7 pravých. Na větší části tratě měl tehdy velmi kvalitní asfaltový koberec a vedl ulicemi Pavlíkova, Sokolská, Brněnská, Ořechovičská, Ježkov.

Start a cíl byl v ulici Pavlíkova za autobusovou zastávkou. Řadíme nahoru a pod plným plynem projedeme levý mírný oblouk na který navazuje první pravá. Za ní podřadit a projet esíčko se živým plotem bránícím výhledu ve výjezdu. Na plný plyn vyletíme do stoupání přes náměstí a

dobržďujeme v mírné levé, která se utahuje až do vinglu na první křižovatce. Navazuje další levá, obě se dají projet v jednom náklonu. Za sokolovnou před pravou zatáčkou musíme podřadit, je trochu hrbolatá a nakopává ven ze silnice. Výjezd z ní je do půlkilometrové rovinky do stoupání, k nejvyššímu bodu tratě pod plným plynem a přes horizont. A je tu nejtěžší místo na brzdy, ze šestky až na jedničkový vracák o 180⁰ na křižovatce v Brněnské ulici. Zde se dalo hodně získat i hodně ztratit. Ale už jedeme z kopce rychlou pravou, následuje mírný levý oblouk na plný plyn a v další lehké pravé si už musíme podřadit a připravit nájezd do těžké, nebezpečné levé zatáčky, která hodně vynáší. Navazuje pravá těsně kolem zídky, výjezd je ale už pod plynem a řadíme vyšší převodový stupeň do mírné levé. Další levá do stoupání navazuje, je táhlá a řadíme v ní dál nahoru, trochu to poskakuje. Po krátké rovince se držíme mírně vpravo a opět tvrdě na brzdy do levé dvojkové cílové zatáčky na křižovatce. Výjezd z ní je do pravého oblouku a jsme v cíli. Domyslete si místo únikových zón sloupy elektrického vedení, baráky, kamené zídky, obrubníky, živé ploty a stromy podél silnice. Trochu nebezpečná, ale krásná trať!

 Když skončil 15.ročník Ořechovského trojúhelníku v roce 1986, nikdo tehdy netušil, že se tu ten rok jelo naposled. Ve vší tichosti tady tenkrát zanikl jeden velký, neopakovatelný závod. Je to až neuvěřitelné, že lidé, kteří se v Ořechově podíleli na pořádání závodů, se následně začali věnovat fotbalu. Dokonce i v restauraci "U rybníčku" zmizely ze stěn všechny fotografie, které tuto slavnou éru připomínaly. Jakoby se po všem slehla zem. V současnosti, pokud si projedete bývalý okruh, musíte zalitovat, že nejste na silnici sám. To neustálé střídání pravých a levých zatáček s převýšením tratě Vás i dnes nutí jet stále další a další kolo. Čas však zapracoval na kvalitě povrchu, přibylo mnoho záplat, krajnice se sypou a z asfaltu na Vás čumí pár kanálů navíc a jako na potvoru zrovna v ideální stopě..!