Letohrad

Automotoklub Svazarmu Letohrad byl založen v padesátých letech, krátce po změně názvu města (původní název byl podle hradu Kyšperk). Kromě motokárových závodů se začátkem sedmdesátých let jeho hlavní činnost soustředila na pořádání silničních motocyklových závodů. Okruh téměř v centru města u vlakového nádraží měl tvar obdélníka a měřil jen 1400 metrů. Závody pro 15 jezdců na startu se zde jezdily až na 25 kol. Parametry okruhu dovolovaly pořádat o body jen závody oblastní a krajské. Pořadatelé je proto doplňovali vloženými závody pro jezdce 1. a 2. výkonnostní třídy, které bývaly vyvrcholením závodní neděle. V roce 1976, v jednom z těchto závodů, ve třídě 250 ccm, těžce havaroval pražský jezdec Karel Pokorný. Sám na to vzpomíná: „jel jsem s motorkou, kterou jsem přivezl od R. Mitošinky, postavil ji Petr Baláž. Měla dvouválcový motor od F. Srny - na jeho karterech byly posazeny, ještě kulaté, vzduchové válce Yamaha. Na závod jsem nestihl dodělat nový přední buben a tak jsem měl zapojenou jen jednu stranu čtyřklíče. Na startu to chytlo jen na jeden válec a než se chytnul druhý, byl jsem poslední. Jel jsem stíhací jízdu a přední brzda se začala přehřívat, brzdila čím dál hůř a já jsem naopak na brzdy chodil čím dál později. V 11 kole jsem už viděl před sebou vedoucí čtveřici jezdců, ale svou snahu jsem přehnal. V té rychlé pravé za depem jsem byl trochu dlouhý. Jak jsem se lekl, tak jsem šlápl víc na zadní jedovatý dvouklíč. V tomto úseku rychlé pravé zatáčky se šlo tvrdě na brzdy před následující „jedničkovou levou“ zatáčkou. Stačil jsem jen ze šestky podřadit 5ku a hned levý, pravý smyk a odchod.. Probral jsem se až v sanitce na cestě do nemocnice v Ústí nad Orlicí se zlomeninami v oblasti ramena..“

Závody se dřív kvůli podobným karambolům nepřerušovaly jako dnes. Sanitky, ošetření, vyčištění dráhy – to vše se dělo za plného provozu na závodní trati. V závodě tehdy zvítězil Jan Novotný před Havrdou a Mrkývkou. Mezi dalšími vítězi v Letohradě byli například jezdci: J. Tázler, J. Bartůněk, V. Jarolím, Z. Havrda a další. V roce 1972 a 1973 tu byly vypsány i závody automobilové formule 4. V roce 1977 se tu jelo naposled. Rychlosti motocyklů se zvyšovaly a městský okruh přestal vyhovovat po bezpečnostní stránce. V roce 1978 se nejelo, pořadatelé byli nuceni hledat jinou, vhodnější trať v okolí.

Mistrovický trojúhelník

Následující rok byl už Letohrad v silničním kalendáři zpět. Závody byly v roce 1979 obnoveny na novém okruhu, který se nacházel jen 3 kilometry za městem v obci Mistrovice, ležící v podhůří Orlických hor mezi městy Letohrad a Jabloné nad Orlicí. Mistrovický trojúhelník procházel okrajem obce jen necelou jeho třetinou. Po startu u objektu JZD se na první křižovatce u kostela okruh točil doleva a z kopce padal až k Letohradské zatáčce na spodní křižovatku. Od nejnižšího bodu okruhu se poměrně úzkou silnicí vracel zpět do Mistrovic stoupáním s rychlým levým protahovákem až k Jablonecké zatáčce na křižovatce kolem místního JZD. V jeho prostorách bylo umístěno parkoviště závodních strojů. Kromě tří křižovatek se zbývající rychlé zatáčky jely na plný plyn. Jediné problematické místo okruhu se nacházelo kousek za startem, kde jezdci za rychlým esíčkem dobrzďovaly do Mistrovické zatáčky před restaurací „U Novotnů“. Roh tohoto domu téměř zasahoval do silnice a jezdci ho jen těsně míjeli v nájezdu do levé zatáčky. Zeď byla sice částečně „obalena“ pytli s molitanem, ale tento úsek tratě navíc lemovaly po obou stranách vystouplé betonové obrubníky. Možná právě kvůli tomuto místu, se zde v roce 1988 jelo naposledy.

Mistrovický okruh měřil 1800 metrů. Vzhledem k tomu, že pořadatelé byli s tehdejším ředitelem České televize v úzkém kontaktu, byly odtud každoročně vysílány přímé televizní přenosy. Délka okruhu byla papírově prodloužena na 2 670 metrů čímž se zvýšila jeho propustnost na 17 jezdců a to již umožňovalo pořádání závodu mistrovství republiky.  Od roku 1980 do roku 1984 se zde jezdily ve dvoudenním programu tkzv. kontrolní závody reprezentantů ve třídách 125, 250, 350 ccm za účasti našich nejlepších jezdců a zároveň závody o body do mistrovství republiky ve třídě 50 ccm. Tehdy poměrně slušný asfaltový povrch v kombinaci s vždy čerstvě nalajnovanou silnicí, nedělním ranním fotbálkem na místním stadionu a dobrou organizací bylo přesně to, proč byl mezi jezdci tento závod oblíben.  Pořadatelé v Mistrovicích (a díky jim za to) také nikdy neupravovali trať, jak se to děje dnes formou umělých retardérů. „Další nezrychlování“ řešili vypisováním závodů hlavně nižších kubatur, tedy motocyklů s relativně menším výkonem. Od roku 1985 se proto „televizní třídy“ zredukovaly jen na 80, MTX125 a jednoválce 250 ccm. Závody klasických tříd 250 a 350 ccm se tu jezdily pouze oblastní a přeborové. Vzhledem k malé propustnosti se tréninky tříd 125 ccm musely mnohdy rozdělovat na sudé a liché podle startovních čísel, neboť jezdců se tu mnohdy sešlo i dvakrát tolik. Po sobotních treninkách si pak odjeli svůj závod Ti, kteří se neprobojovali do hlavního závodu.

Dubnové termíny s sebou často nesly vzhledem k nadmořské výšce a horské krajině chladné noční počasí a první ranní treninky byly tak mnohdy kvůli podchlazenému asfaltu plné pádů.  Stejně tak ani nebyla nouze o  zamrzlé chladiče a utržené osičky vodních čerpadel po mrazivé sobotní noci. V takzvaných kontrolních závodech reprezentantů (obdobě dřívějšího soustředění v Písku) se na zdejší trati nejvíce dařilo B. Stašovi, který zvítězil celkem 7x, v MR pak Z. Havrdovi a J. Vaněčkovi.

V roce 1988 pořadatelé vypsali trochu překvapivě rovnou dva závody třídy jednoválcových dvěstěpadesátek (kde kromě pár nových strojů MTX závodily na svou dobu už takřka historické motocykly s vysokou poruchovostí) - jeden národní a druhý s mezinárodní účastí v jednom dni. Ten první, jinak velmi pěkný závod vyvrcholil dvě kola před cílem havárií vedoucího slovenského jezdce Miroslava Kacka právě ve zmiňovaném nebezpečném úseku u restaurace. Jeho pád a střet s obrubníkem tehdy obletěl snad celý televizní svět. Při výjezdu z rychlého esíčka se mu u jeho motocyklu uvolnilo šoupátko v karburátoru a zůstal viset plný plyn. Následoval pád, náraz motocyklu do zdi domu a následné odmrštění jezdce hlavou přímo na obrubník. Možná dobrá reklama na přilby Boeri, neboť z místa pádu naprosto neuvěřitelně Kacko odeběhl po svých, ne už tak pro samotný okruh.

Přesto byl i v následujícím roce Letohrad zapsán v motocyklovém kalendáři. V roce 1989 však zanikly nejen závody v Mistrovicích, ale například i v Jindřichově Hradci a Kněžpoli.  Přírodní tratě u nás pomalu mizely pod tlakem bezpečných autodromů. A s nimi bohužel i diváci a televize…

Okruh Mistrovického trojúhelníku je dnes stále ještě v původním stavu. Pouze v úseku stoupání do Mistrovic je asfaltový povrch u krajnic vlivem každodenního provozu poškozen a stromy značně zvětšily svůj objem. Nechce se ani věřit, že se na tak úzké silnici mohly závody jezdit. A přeci - někde to jde i dnes a na daleko horších silnicích...