8. kapitola

…vítězství a prohry! 1961 - 1968

 Bohouš Staša absolvoval za sedmadvacet let neuvěřitelný počet závodů - někdy taky tři za neděli - což třeba v MS představovalo cca 500 kilometrů v plném tempu. Ve vedru, chladu, nebo což bylo nejnepříjemnější, v dešti. Jezdil vše, od typicky městských okruhů, přes přírodní dráhy, až po nejmodernější - vždyť „Staré Masec“, jak se dřív říkalo Masarykovu okruhu v Brně, měl na své 17.800 metrů dlouhé dráze sedm různých povrchů - to už se dnes nevidí.

Bystrý čtenář si již zajisté všiml, že zatím nikde nepadla zmínka o nejtěžším závodě světa Tourist Trophy na ostrově v Irském moři, na ostrově ISLE OF MAN. Je to jednoduché, Bohumil se ho nikdy nezúčastnil. Jsou dva tábory, jeden T.T. zatracuje, druhý miluje. Pravda je asi někde uprostřed, jak už to na světě bývá, ovšem každoroční krutá daň pokládaná na Isle of Man na oltář rychlosti přitakává spíše táboru odpůrců. TT - to je svět sám pro sebe. V šedesátých letech převládal názor, že kdo nejel TT není jezdec.  Na přelomu sedmdesátých let začal tento názor ustupovat. Vždyť na záludnosti TT nedoplatili jen outsideři a vybláznění kluci, trať TT lemují i pomníčky mistrů světa.

Bohumil Staša: „Chtěl jsem TT jet, ale bylo to období, kdy jsem stále slyšel tu klasickou větu: seš mladej..!..no a pak už to nemělo smysl. Vždyť ten okruh má přes šedesát kilometrů a jede se tam průměr 200 km/h. Maximálka je tam 315 km/h - a to už se mi zdá trochu moc na obyčejný silnice. Jezdec, který je dnes zvyklý na motodromy tam nemá co pohledávat. Je to obrovské riziko. V letech mých začátků jsme byli všichni zvyklí na takové silnice, vždyť se jezdil Nürnburgring (22 km), Brno (18 km), Spa (14 km) a tyto okruhy byly všechny přírodní. Pak se ovšem v závislosti na vývoji motocyklů přecházelo na motodromy… Tedy na TT  jsem se nedostal. Napřed jsem jet chtěl, po pár letech jsem svůj názor radikálně změnil“.

František Bártík, mechanik: „TT - byl jsem tam několikrát s výpravou ČZ, Parus, Bartoš, Malina. V paměti mi zůstal jeden velmi silný zážitek, myslím z roku 1962. Na TT se startuje po dvojicích, takže dlouhý had čekajících strojů se táhne daleko od startovní čáry. Sledovali jsme start sajdkárů. Zaujala mě jedna sajda, kluk mladej, štíhlej a u něj žena s děckem v náručí. Měli se k sobě, rodinka. Ale asi za čtyřicet minut byla z ženy vdova a z děcka sirotek. Sajdkár ujel kolo a půl a havaroval…. To je stinná stránka TT a celého motoristického sportu. Pravda, riziko je na každém okruhu, ale pády na Tourist Trophy končí většinou špatně, minimálně zraněním“.

Bohouš  STAŠA se tedy tohoto nejtěžšího závodu na světě nikdy nezúčastnil. Tento trend se později plně potvrdil, v současnosti TT jezdí specialisté, převážně z ostrovů GB a několik jedinců z kontinentu, kteří nemohou na přírodní okruhy zapomenout. Okruh na Isle of Man ovšem klade vysoké nároky a to nejen na jezdce, ale i na materiál, což dokázala hrůzostrašná havárie Roberta Dunlopa v roce 1994, jemuž se v plné rychlosti při průjezdu zatáčkou doslova rozpadlo zadní loukoťové kolo. Pád přežil s těžkými zraněními. I na takového klasika, jakým je bezesporu u nás dobře známý Otto Buttenuth, dokázala TT vyzrát a jeho tvrdý pád dokazuje, že TT se nelze stoprocentně naučit. Také proto ve vyprávění Bohouše Staši chybí vzpomínky na krutou a zároveň krásnou TOURIST TROPHY.

Bohoušova kariéra se však neskládala jen z vrcholných podniků - závodů MS. Jezdil vše, kde se mohl svézt, pouťáky, mistrovství republiky, volné mezinárodní závody doma i venku. Hned v prvních závodech jeho kariéry se projevil jeho výjimečný talent. Už v roce 1962, v Krajském přeboru přišly první vítězné vavříny. První „zlatou“ v MR získal v roce 1965 v závodě konaném v Rosicích u Brna. V tomto roce získal také jako tovární jezdec první titul Mistra republiky. Poprvé startoval v závodě MS - v Brně a poprvé se dostal za hranice. To už velmi dobře znal nejen jak chutná vítězství, ale také jak dokáže být silnice tvrdá. Měl za sebou velmi ošklivý pád v Oseku z r. 1963. Sám o tom říká:

Bohumil Staša: „To jsem letěl asi ve stosedmdesátikilometrové rychlosti - tedy prakticky v maximálce. Bylo to v tréninku a já tak přišel o závod. Pokoušel jsem se sice odstartovat z cizí pomocí… ale nešlo to. V roce 1965 jsem se poprvé dostal ven za hranice. To se jezdilo dost do NDR, jen škoda, že termín kolidoval s Jičínem. Mezi hejnem „Emzetek“ jsem dojel pátej. Víc to nešlo, Němci byli doma skoro neporazitelní a MZ byly ve třídách 125 a 250 špičkový. Pak jsem jel ještě Opatii, ale to nebylo nic moc. Jistě, pěkný, moře hned u trati…. Později se tento okruh dostal do MS. V dalších letech jsem vyjížděl dost pravidelně. Největší smůlou byly odchody mých dobrých kamarádů - Maliny, Havla, Bočka. Od těchto jezdců jsem se moc naučil a ještě mohl naučit.“ Ironií osudu Malina a Havel zahynuli při dopravních nehodách, Boček pak při GP v Brně…

Bohumil Staša: „Frantu jsem v mistrovství republiky porazil v šestašedesátým roce a poprvé získal titul ve třídě 125 ccm. Tu velkou radost mi zkazila továrna, na konci roku oznámila, že končí se stopětadvacítkama.  Motocykl jsem odkoupil - to samý provedli v roce 1968, kdy skončili s dvěstěpadesátkama.  Koupil je pan Báče a já pro něj v roce 1969 jezdil.“

Bohumil Staša: „ Jedním z nejlepších sezon byl rok 1967. První pořádný starty v MS a tři tituly mistra republiky. Celá naše špička skončila za mnou. Po dlouhý době se jelo ve Zlíně, tehdá Gottwaldově. Táta se tady moc snažil, já jsem musel vyhrát, abych ukázal  proč jsem odešel do Strakonic. Konečně jsem měl taky moc dobrou motorku. Plnoobjemovou třistapadesátku. Bylo to lehoučký, sice to hůř brzdilo a problémy byly taky se startama - často mi to kopalo zpátky. Někdo může namítat, že Jawisti neměli na čem jet, ale Gusta jel stejnou Čízu a Šťastný většinou čtyřtaktní Jawu. Dařilo se mi nejen v mistrovství republiky, ale i v mezinárodních závodech. Největší radost jsem měl, když jsem v Jičíně porazil CARRUTHERSE - stal se později (1969) mistrem světa. Bylo to snad moje největší umístění v té době. Vypadalo to nadějně, připravuje se čtyřválec a začíná rok 1968. Před rokem jsem zářil v Jičíně, v roce 1968 se tu nejelo, jak by taky mohlo. Pětadvacátého srpna se v Jičíně  -  a nejen tam - ozývaly místo vytočených motorů, výstřely ze zbraní našich bratrů…

Tento rok byl velmi zajímavej. Problémy v Jawě… pěkně s náma vydupali ohledně Ulsteru. Mě se zadařilo jet poprvé soukromě ven a bylo to zase do Halle v NDR. Znovu hromada MZ. Peníze se mi líbily - výsledek už míň… V tomto roce bylo dost těžkých havárií. Nejvíc mě zasáhla smrt Johna Hartleho … znali  jsme se velmi dobře. Tyhle věci jsou tím krutým rubem našeho sportu… Získal jsem titul MR ve třídě 350 ccm.“

V letech 1966 - 1968 se Bohouš pevně usazuje v naší špici. Chybí v ní bohužel Gustav Havel, který nepřežil tragickou havárii. A jeden z nejlepších mimotovárních  jezdců - Franta Helikar - ukončil sportovní činnost v roce 1967. Zápis v pověstné „Černé“ knize po skončení sezony 1968:

Mistr ČSSR ve třídě 350 ccm

2. místo ve třídě 250 ccm

8. místo v celkovém hodnocení Mistrovství světa

Bohumil Staša: „Zatím můj největší životní úspěch. Chci a musím být lepší. Musím být nejlepším jezdcem ČSSR. Do konce roku není známo, jak se vyvine politická situace v ČSSR. Byla by velká škoda nejezdit, protože léta ubíhají a začínám pomalu stárnout. Není se ale čeho bát, bude mě teprve dvacetpět let“.

Tento zápis píše již jako šestinásobný mistr Československa. Nikdo jiný tohoto počtu do té doby nedosáhl. MR se jede od roku 1954.

pokračování příště