6. kapitola

Nahlédnutí do mistrovství světa: 1970 - 1984

Bohumil Staša: „ O roce 1970 nemá cenu nic povídat, bylo to jenom buch, buch, buch. Ale Nürnburgring, to bylo něco. Ve 350 třetí nejlepší v tréninku, dobrej start, ale zamlžily se mi brejle. Tak jsem zastavil, vyměnil brejle a v tu ránu jsem byl asi sedmnáctej. Tak jsem začal trapovat. A jak to skončilo? V Karuselu jsem s tím praštil, motorka chytla plamenem a bylo po závodech. Jinak jsme jeli svět v NSR, Jugoslávii, Holandsku, Brně a v Monze. Bohužel všude s poruchami. I když se mi většinou v tréninku dařilo, závody jsme nedojížděli. Hned to bylo znát v 71. roce. Jawa v tomto roce vůbec nejela a my jsme se zúčastnili jen tří cen - Rakousko, NDR a Brno. Dojel jsem druhý pouze v Brně, ostatní zase buch. Naivně jsem si myslel, že se vše zlepší. Ale jak to dopadlo, všichni vědí.

Moc jsem se těšil do Imoly, že jim to konečně ukážu. Trenink dobrej, ale závod stál za to. Hned po startu havaroval Auer v rychlé točce a nikde nebylo místo, letěl jsem taky a s námi ještě dva. Nevím, v kolika to bylo, ale maximálka  Čízy byla tehdá přes 250 km/h. Letěl jsem panna - orel, potom se ozvala rána, to jsem vlít hlavou do svodidla. Tváří. Naštěstí už jsem nosil belku značky AGV. Mít starýho pudinka, tak tady určitě nesedím. Byl jsem úpně mimo. Podle svědků jsem potom v šoku běžel do toho moře benzinu z plně natankovaných motorek a prej jsem dokázal proběhnout mezi projíždějícími soupeři. No, byl jsem z toho celej pryč. Byl to za mojí kariery nejtěžší a taky určitě nejrychlejší pád. A byla zde moje poslední Grand Prix s ČZ - GP Československa v Brně. Tři kola - a dost. Opět jsem jel v první desítce. Vypadalo to nadějně, ale motor nevydržel - buch. S Jawou ve 250 jsem dojel 14. Maximum! Byla to doba plná nejistoty. Nechtělo se mi věřit, že se odejde od rozdělané práce.

V roce 1973 Jawa omezila činnost, důvody jednoznačné. Angažuje se prakticky ve všech odvětvích, silnice je drahá a nemá výsledky. Ale musel jsem jezdit jejich dvěstěpadesátku, Yamaha 350 byla všem trnem v oku.

Mohl jsem jet jen dvě ceny, NDR vypadla z kalendáře, takže jen Opatija a Brno. V Opatiji jsem dokonce nesměl jet na své Yamaze, jen Jawu, byl jsem dost otrávenej. Byla z toho druhá desítka. A měl jsem velké nutkání se na to všechno vykašlat. Brno mi trochu spravilo náladu - tři třídy, všechny jsem dojel. Půllitry dokonce na body (smůla byla akorát ve 125 ccm - svíčka). Byl to můj poslední zápis do světových tabulek“.

Ano, v roce 1973 skončil Bohouš ve třídě do 500 ccm na 33. místě s 5 body. Byl to jeho poslední zápis do análů Mistrovství světa. Se svým materiálním vybavením se již nedokázal prosadit, a byl již dost zkušený na to, aby něco „točil přes vint“. Další léta se prakticky zúčastňuje jen domácích Velkých cen, kde má většinou poruchy, jeho starší motocykly nevydrží namáhání, které způsobuje závod Grand Prix.

V letech 1974 - 1983 jede jen Brno. V roce 1975 vyjíždí na GP Rakouska, ale na rychlé dráze u Salzburgu nemá nárok. Z velkých plánů s novou Jawou v roce 1977 nebylo také nic. V roce 1982 FIM usoudila, že díky rozvoji silničního sportu ve světě (pochopitelně mimo nás), je třeba vypsat druhou ligu. Tak bylo po 40 letech obnoveno Mistrovství Evropy.

Bohumil Staša: „To bylo myslím v roce 1981, jo, je to tak. Opět jsem byl naivní. S Jirkou Mrkývkem jsme vyrazili do Belgie. Koukali jsme jako z jara. V tréninku divočilo přes sto jezdců. Do závodu mohlo jenom čtyřicet. Dva dny jsem na tu čtyřicítku dorážel, potom zapršelo a najednou jsem byl druhej. Nic platný, s těma našima šlechtěnýma veteránama to nemělo smysl. K něčemu to bylo dobrý, pochopil jsem, že doma v garáži Japonce neporazím. A bez odpovídajícího materiálu nemáme šanci.“

Bohumil Staša: „Pro rok 1984 jsem měl smlouvu přes Autoturist v týmu Johann Müller racing team. Jel jsem SUZUKI 500ccm - velice slušné nářadí. Byl to pro mě nezvyk, moc koní. Pořád se jí chtělo nahoru, bolely mě z toho ruce. Taky se stalo, že jsem po závodě seděl v depu, ruce v klíně a vohýbal jsem se pro cigáro v popelníku. Další problém, mezi těma mladíkama jsem byl suverénně ten nejstarší pán. Tehdá už neplatily nějaký pravidla o průjezdech zatáčkou, kdepak - doby mého mládí byly nenávratně pryč. Vlítne jich do zatáčky osm, nějak se porovnají - plyn a už jsou pryč. V životě jsem nejezdil po kolenou, tady to jinak nešlo. Kvalifikace - znamenala peníze, když ne, tak „ arrivederci“. Okruhy jsem neznal, musel jsem šetřit motorku, ale jel jsem zase elitu. Bylo to však moc krutý. Měl jsem pomalý začátky, zvlášť když vidíš, támhle leží jeden, tady druhej. Jedu takovou dálku, tak se přece nebudu tady válet. Od poloviny závodu jsem jezdil časy na první desítku, pochopitelně na Evropě. Svět je úplně jiný kafe.“