• Rychlost - první ctnost - Marcel Renault
• Proč jezdím silniční závody? Protože jsou! - Bohumil Staša senior
• Strach má každej, musí se taky myslet, nejenom točit heftem! - Bohumil Staša senior

 Úvod

Bohumil STAŠA - legenda československé silnice. Dlouhých 27 let se toto jméno objevovalo v programech silničních motocyklových závodů doma i v zahraničí. Navázal na úspěchy svého otce Vincence a po ukončení kariéry opět navázal jeho syn Bohumil. Jméno STAŠA se tedy na okruzích objevuje prakticky 70 let. Neuvěřitelná doba! Otci Vincencovi nejlepší léta zabrala 2. Světová válka, syn jezdil v době, ve které stále vítězil socialistický sport a nejmladší z rodu se snažil dostat silniční sport v této době přerodů znovu tam, kam patří. To znamená na vrcholnou úroveň. Což bylo a je velmi těžké. A mně se dostalo cti dát dohromady o zatím nejúspěšnějším z rodu Stašů - Bohumilovi starším, toto povídání. Dlouhá léta jsem jen fandil. Od svých klukovských let, kdy se psalo o mladém, nadějném talentu z Malenovic, i o dvě desítky později, kdy se psalo o veteránu. A dalo se to vykládat všelijak. Ovšem Bohouš jezdil a vyhrával, ať byl mladým talentem nebo veteránem. Díky založení RM90, závodům v Brně a Českých Budějovicích jsem se dostal do těsného kontaktu. Při několika setkáních na závodech a ve Strakonicích dostalo toto povídání svoji podobu. Je těžké dostat z Bohouše jeho zážitky. Jeho slova: „Co bylo, bylo. Důležitá je přítomnost a na tu navazuje budoucnost. Napiš si, co chceš!“ Ovšem něco přece jen řekne, hodně napoví „Černá kniha“, fotoarchivy - a výsledek máte před sebou. Touto cestou bych chtěl ještě jednou poděkovat Bohoušovi za jeho oku lahodící jízdu a jeho zážitky, které umožnily vznik tohoto dílka. Jan Vítovec

Kapitola 1.

„Kocour v botách“ - aneb cesta k prvnímu titulu mistra republiky

Druhá světová válka měla před sebou ještě jeden krvavý rok, když se v Malenovicích u Zlína narodil 29.4.1944 v rodině motocyklového závodníka Vincence STAŠI syn Bohumil. Válka skončila a osiřelé tratě motocyklových závodů opět ožily. Vincent Staša byl, jako prakticky všichni tehdejší jezdci, jezdcem universálním. Jezdil soutěže, silnice atd.. Jezdíval na DKW s kompresorem, kariéru končil na Jawě OHC. Malý Bohouš se měl od koho učit.

Bohumil Staša: „Jezdil jsem s tátou po závodech, ale nesměl jsem mít nějakej průšvih“.

Tak začíná Bohumil vyprávět.

Bohumil Staša: „Tehdy byla jiná doba, vznikl Svazarm, všechno muselo být pod patronací. Táta jezdil všechno, od soutěže po silnici. Já jsem chtěl jezdit taky, ale otec mě od toho zrazoval. Poprvé jsem si sjel, to mi bylo asi třináct. Na dvoře táta nechal opřenýho polosoutěžáka. Já na to vlez a hned jsem s tím břinknul. No jo, tehdy jsem měl asi třicet kilo i s hubertusem.“

Na přelomu padesátých a šedesátých let se pro všechny motosporty musela vyjet třída v soutěžích. Tak se u Stašů upravil Pionýr a jelo se. V letech 1959 až 1961 si vyjel potřebný počet bodů na třetí třídu. V roce 1961 si udělal řidičák na motocykl, zatímco otec pomalu končil kariéru.

Bohumil Staša: „Tátovi tehdy bylo už 45 let, dvakrát s sebou praštil v Hodoníně, hned nato v tréninku v Rožnově. To byla poslední kapka, skončil se závoděním. Já jsem mezitím jezdil soutěže, doma jsem si složil stopětasedmu a třiapůli. A s těma jsem se něco vyblbnul 150 metrů od baráku v lese. Táta motorku mezitím půjčil Klátilovi. Stále jsem ho přesvědčoval, až jsem se dočkal. 3. září mně dali řidičák a šestýho jsem jel své první závody v Jihlavě. Táta věděl, že na tom sedět umím, ale stále mi otloukal o hlavu, abych neblbnul. No jo, ale mě bylo sedmnáct. Moc jsem toho tehdá nenaspal. Ve třídě 250 jsem dojel čtvrtý a bylo to jasné, na třipade to musím rozjet. Dopadlo to tak, jak to muselo dopadnout. Krásně jsem si ustlal, naštěstí to odneslo jen odřené koleno. Byl jsem pěkně vypeskován a v Prostějově už to bylo lepší, pátej a šestej flek. Bylo to jasné, silnice u mě zvítězila na celé čáře.

Bohumil Staša: "Doma jsme to probrali ze všech stran. Vážil jsem 55 kilo. V kombinéze a botách jsem mohl rovnou do pohádky Kocour v botách. Reklama od Michelinů byla proti mně směšná. A táta velmi dobře usoudil, že na moje zkušenosti a fyzický předpoklady je Jawa 350 OHC moc těžká. Museli jsme se poohlédnout po něčem jiném. Jawa se prodala a najednou byla doma za 18 tisíc velmi slušná ČZ 175 od Franty Bočka. To taky bylo pozdvižení. Těch chytrých řečí kolem. Závodit se dá za pár tisíc, vždyť je na to mladej a jiné pěkné řeči. Překousli jsme to a šlo to jako na drátku.“

V roce 1962 již Bohouš odjel několik dobrých závodů, poprvé se zúčastňuje mezinárodních závodů doma a poprvé také jede náš nejslavnější závod v Brně - tehdy Závod Družby národů. Stává se přeborníkem Jihomoravského kraje ve třídě 175 ccm. Získává první věnce a v mistrovství republiky jede mimo soutěž. Začíná také jedna z těch horších kapitol mužského života - vojna. Týden po Brně rukuje, ovšem do Dukly nastupuje až po Vánocích, musel přece prodělat přijímač.

Bohumil Staša: „Vojna?! V Dukle mi dali starej vrak 125 po Parusovi, a jak mám ve zvyku, pustil jsem se do úprav. Ale nikam to nevedlo, tak jsem toho nechal. A ještě k tomu problémy. Holt vojna není kojná. Mladej člověk chce svý, tak jsem skončil u normálního útvaru, ale umožnili mi jezdit závody. Do dneška jsem tátovi vděčnej. Vozil mi všude motorky, byla to těžká doba.“

Přesto se zapojuje do špičky třídy 175 ccm. V roce 1963 končí na třetím místě. O rok později toto umístění obhajuje a po vojně nastupuje do ČZM Strakonice. Poprvé mu byl zapůjčen tovární stroj pro Velkou cenu v Brně - v cíli byl ve stopětadvacítkách nejlepší z našich.

Bohumil Staša: „Byl jsem tehdá dost naivní, myslel jsem si: dají mi motorku a podepíšem smlouvu. Nic takového se nestalo, šoupli mě do dílny a tam jsem frézoval brzdové čelisti na teréňáky. Asi za 15 dní mě dali mezi zajížděče. V této době mě vzala jedna událost. Chtěl jsem jezdit se Standou Malinou, byl mým vzorem. Jeho jízda, to byla nádhera. 6. listopadu se Standa zabil 100 metrů před svým domem, když jel ze schůze. A bylo to tady. Tahanice o motorky. Co na mne mohlo zbýt? Opět 125 1V a zase dělám rám. Navrhli mě do reprezentace. A aby všeho nebylo dost, utrpěl jsem svůj nejtěžší úraz v životě. Při zajíždění soutěžáků jsem trefil Tatru 111 - prasklá hlava a klička. Dva dny v bezvědomí a tři měsíce práce neschopnej.“

Pro sezónu 1965 se 21 letý Bohouš stává továrním jezdcem, těžké zranění mu však do sezóny nepřidalo. Osvědčená reprezentační sestava - Šťastný, Havel, Boček již měla něco za sebou. Bohouš stále slyšel: „Však se dočkáš, seš ještě mladej!“ To ovšem mladému klukovi nemůže stačit.

Bohumil Staša: „Jak by taky mohlo. Musel jsem se snažit. Inženýr Pudil navrhl pro moji stopětadvacítku nový rám - povedl se a 175 jsem jel na svým. Poprvé jsem jel mistrovství světa v Brně a dostal jsem se ven, do Halle v NDR. Dokázal jsem se prosadit a byl zde první titul mistra republiky ve třídě do 175 ccm. Pustil jsem se do stavby Juniora 250, 175 jsem prodal.“

Během čtyř let je v absolutní československé špičce, je továrním jezdcem a opět se dívá daleko dopředu. V těchto čtyřech letech se ale v silničním sportu mnoho událo. Poprvé Bohouš vystoupil na nejvyšší stupínek v Bučovicích v roce 1962 (krajský přebor), v mistrovství republiky se výrazně prosazuje v letech 1963 - 1965, kdy získává první skalpy našich nejlepších jezdců, ale také prožívá pády. V roce 1963 v Oseku při tréninku si ošklivě zranil nohu. V této době odpočívá tehdejší jednička F. Šťastný - zlomená noha z Jičína a rok na to znovu v Solitude. Bohouš vyzrává a titul ve 175 ccm byl tehdy jen jedním schůdkem před cílem - jezdit co nejlépe. Své výsledky si pečlivě zaznamenává ve svém závodním deníku…

pokračování příště...

text: Jan Vítovec, úprava: moto-svět.cz,  foto: archiv autora, J. Franek a další