Od posledního startu vzpomínaného Miroslava Kratochvíla muselo uběhnout celých 15 let, než se Zábřeh dočkal pokračovatele své bohaté silničářské tradice. Stal se jím Stanislav Gregora, který se nejprve nabažil bláta na Enduro tratích, a poté v roce 1976 přešel i se svou soutěžáckou kombinézou na silniční okruhy, u kterých vydržel až do roku 1990..

Již ve svých třinácti letech začal Stanislav Gregora ve své rodné Nemili prohánět se svým přítelem Otou Spanilým Jawu Pionýra. Společně se pustili do jeho úprav, a tak vznikl jeho první sportovní stroj, soutěžní a terénní Pionýr. Ve svých patnácti letech oba získávají licenci a hned zkoušejí štěstí v terénních závodech a soutěžích. Zápolení se jim celkem daří, absolvovali spolu bezpočet úspěšných závodů. Ale vše museli podřídit financím, které oběma jezdcům velice chyběly. Tehdy si většinou všichni jezdci financovali závody z peněz vydělaných na brigádách, žádní sponzoři tehdy nebyli. Standa pomalu odrůstal Pionýru a pošilhával po něčem silnějším. Protože je velký konstruktérský talent, pro rok 1966 si upravuje pro terénní soutěže a motokros Čízu 175. Potká se s Mílou Nadrchalem z Výzkumného ústavu motorových vozidel, který právě v té době pracoval na vývoji závodního motocyklu pro mladé jezdce, který navazoval na zdokonalenou Jawu 90 Cross. Vzniká soutěžní Jawa o obsahu 100 ccm, se kterou Stanislav úspěšně absolvuje soutěže mistrovství republiky. Ale tou dobou ho začaly rovněž přímo fascinovat silniční závody. Někteří jeho dobří kamarádi silnicím propadli. Jedním z nich je i mohelnický Jiří Fotr, který dnes žije v Kanadě a bedlivě sleduje závody historiků, kde jezdí i jeho bratr Ivan. Standovo přání, svést se, a vyzkoušet si silniční okruh, se mu poprvé splnilo v Jeseníku v roce 1976. Tam se setkal se známými jezdci, jakými byl jesenický Pavel Migal, nebo šumperský Antonín Rybka. Jeho první start byl dosti kuriózní, což potvrzují dobové fotografie z tohoto závodu. Standa tehdy zamontoval do půjčeného rádoby silničního podvozku svůj soutěžácký motor ČZ 175 a přijel s ním na start závodu do Jeseníku, oděn místo do kůže, do své pogumované šedé kombinézy. Ale stalo se něco nevídaného. Ve třídě 175 ccm všem vyprášil kožich a zaslouženě vyhrál. Z pořízené fotky krátce po projetí cílem je vidět, jak tomu ani sám Standa nemůže uvěřit a ostatní borci kolem něj jen uznale kývají hlavami. A tak tento závod se stal křižovatkou na jeho závodnické pouti. Opustil terén a soutěže a začal se plně věnovat silničním závodům, což udělal velmi dobře. Jeho jezdecká kariéra trvala od roku 1976 až do 1990.

Časem se z něj stala novodobá silniční legenda. Už si sám nevzpomíná, na to velké množství absolvovaných závodů a získaných ocenění, dosažených na strojích, které si vlastnoručně vyrobil. Pro svoji drobnou postavu byl předurčen pro třídu 50 ccm. Tam exceloval v letech 1976 až 1983, kdy byla nahrazena třídou 80 ccm. U prvních motocyklů třídy 50 a 80 ccm používal upravené komponenty z Jawy 90, později díly z Hondy a motory vlastní konstrukce. Šel vlastní průkopnickou cestou v konstrukci motorů. Jako jeden z prvních používal vodní chlazení, kombinované chlazení, rozvod rotačním šoupátkem, používal klapky v sání, specializoval se na konstrukci a výrobu převodovek se speciálními ložisky, používal elektronické zapalování. Na podvozcích zkoušel protiponořovací zařízení při brždění. Tyto všechny konstrukční úpravy motocyklů se časem staly běžnou věcí, ale ve své době to byly unikátní řešení. Probojoval se přes oblastní přebor, M ČSR-B až do M ČSSR, kde obsazoval přední místa. Závody v Městci Králové, Kopčanech, Malackách, Letohradě, Hořicích, Moravské Třebové, Znojmě, Hradci Králové, Novém Městě nad Váhom, Žďáru nad Sázavou, Jindřichově Hradci, Brně Bohunicích, Velkém Meziříčí, to je jen malá ukázka přírodních silničních tratí, na kterých se Ing. Gregora úspěšně proháněl. Jeho doménou byla vlastní konstrukce silničních speciálů, kterých postavil nejméně deset. Vždy nesly značku GRS – Gregora Stanislav a měly obsah od 50 do 125 ccm. Dalších šest strojů ve spolupráci s V. Rathouským pod značkou GRS - AHRA. Několik z nich se naštěstí ještě zachovalo. V roce 1984 přesedlává na třídu 80 ccm, kde se strojem GRS sklízí další úspěchy. V nabitém poli čtyř desítek jezdců se objevuje

 celkově kolem 10. místa. Nedá mu spát ani třída do 125 ccm. Následuje velmi úspěšná spolupráce s rakouským ladičem Hummelem, od kterého přebírá válce, klikovky a hlavy motorů. Staví další GRS s těmito špičkovými komponenty. Startoval s ním v sezónách 1988 a 1989, kdy byl v M ČSSR celkově 17. a v M ČSR-B na 3. a 4. místě, což byla pro něj velká satisfakce a odměna za léta strávená hledáním ideální konstrukce strojů. Ale podařilo se mu to, stal se z něj špičkový odborník v oboru. Při stavbě jeho motocyklů mu značně pomáhali R. Krystek, bratři Krňávkové, M. Matějíček, M. Haluzík a další odborníci z NHKG Zábřeh, MEZu Postřelmov a TOS Olomouc, bez jejichž pomoci by se stavby motocyklů daly těžko realizovat. Po ukončení jezdecké kariéry v roce 1990 odešel na Univerzitu do Pardubic, kde se věnoval i nadále motorizmu. Připravoval k závodům nejen svého syna Stanislava, ale i brněnského jezdce Igora Kalába, který se pod jeho vedením stal vicemistrem republiky. Pracuje jako docent pardubické univerzity, kde podporuje mladé adepty silničářského sportu, zvláště pak jezdce nově utvořené třídy závodních Pionýrů. Jeho motory Pionýr dosahují v závodech rychlosti téměř 130 km za hodinu. Zatím jeho poslední konstrukční prací je spolupráce s výrobním závodem Jawa v Týnci nad Sázavou, kde se podílí na vývoji nové čtyřdobé dvouválcové Jawy. Své zkušenosti předal svému synovi, Stanislavu Gregorovi mladšímu. Staník měl velkou výhodu v tom, že ho v jeho počátečních krůčcích ho otec plně podporoval a dokonce s ním jezdil stejnou třídu. Začínal v roce 1986 v oblastních přeborových závodech ČSR-B na GRS 80. Velmi rychle se díky skvělým výsledkům propracoval do M ČSSR a v roce 1987 se usadil ve druhé desítce jezdců. Tento seriál jezdil až do roku 1992, kdy začal soukromě podnikat. Za tuto dobu se stihl seznámit se všemi tehdejšími tratěmi, včetně dvou našich motodromů, v Brně a Mostě. Umístění v přeboru ČSR-B na celkovém 3. a 4. místě na GRS 125 ve třídě, kde je na startovní listině 75 jezdců, hovoří samo za sebe. Standa za to zkrátka uměl velice dobře tahat. Jeho daleko dravější a odvážnější jezdecký styl se hodně odlišoval od klidného a rozvážného, přesto úspěšného stylu jeho otce. Za dobu svého působení dosáhl mnoha cenných úspěchů.

Závěrem popřejme naší legendě hodně zdraví, ať se mu daří práce při renovaci svých motocyklových veteránů a bylo by velmi zajímavé, kdyby si ještě zkusil zajet nějaký ten silniční závod veteránů a ukázal tak svoje jezdecké umění, které jistě nezapomněl.

Martin Kratochvíl