V sedmdesátých letech minulého století, právě tito, téměř bezejmenní jezdci silniční závody u nás udržovali nad vodou a to na všech úrovních závodů. Tehdejší doba, kdy se člověk musel naučit rozbité věci donekonečna opravovat nebo rovnou vyrobit nové, donutila mnoho závodníků, aby se stali současně konstruktéry, vývojáři, mechaniky i testovacími jezdci. Někteří měli podporu svých závodnických předků ve svých rodinách, jiní si museli vším projít od píky sami. Absolutní nedostatek kvalitního závodního nářadí způsobil, že tu v garážích a dílnách vznikaly mnohé amatérské konstrukce, různé přestavby ale i stroje na profesionální úrovni. Ti méně zruční a méně movití zase museli v těchto podmínkách své letité motocykly, mnohdy pořízené až z páté ruky, složitě udržovat při životě. Vždyť sehnat originální náhradní díly na Jawy nebo Čízy byl už tenkrát téměř nadlidský úkol. Obě továrny se v těchto letech přestaly věnovat silničnímu sportu, navíc legální cestou se nedaly koupit ani pneumatiky, svíčky nebo kvalitní oleje..

Vyprávění bývalého silničního jezdce, účastníka závodů mistrovství ČSR třídy 125 ccm, Miroslava Dvořáka o své krátké závodní karieře zapadá právě do této éry....

Miroslav Dvořák: vzpomínky na minulost..

V jedenácti letech mě poprvé posadil táta na mopeda Stadion S11. Tenkrát jsem ještě neměl sílu na to, abych zmáčkl spojku a zařadil za dvě, anichž by si vykloubil zápěstí. A tak táta šlapal celou cestu vedle mě na kole a pokřikoval co mám dělat. Ve čtrnácti mi koupil starýho fichtla za 500,- Kč, ve kterým jsem se pořád vrtal a tak se seznamoval s technikou dvoutaktního motoru. Po nějakém čase, nebylo mi ještě 15 let, otec usoudil, že je čas přesedlat na silnější kubaturu a tak jsme začali s výukou jízdy na Jawičce 250. Pak jsem nastoupil do ČSAO, jakožto učeň řemesla autoklempířského. V sedmnácti, když už jsem se naučil trochu pracovat s autogenem, stvořil jsem ze svého pionýra to, čemu se dneska říká café racer. Dnes se o tom mluví jako o nové vlně, která sem dorazila z Anglie. Míra Dvořák svoje první ,,KAFÍČKO" zbastlil už ve svých 17 letech, tedy před 46 lety.! V téhle podobě to moc dlouho ale nevydrželo, neboť záhy mě s tím chytli čerti v zelenejch mundurech a sebrali mi od toho noty. Musel jsem to dát do jakéhosi původního stavu..

Vedle v domě, kde jsme žili, bydlel Miroslav Dřízhal, který jezdil v šedesátých letech silniční motocyklové závody ve třídě do 175 ccm. Jelikož mu táta dělal mechanika, tak k závodům přičichl i on.
Ano, táta coby mechanik s jezdcem Miroslavem Dřízhalem - to jsou ti lidičky, kteří mě a mého kamaráda Zdeňka Lejčka, zatáhli do víru silničních motocyklových závodů. Nejdříve jsme s tátou koupili padesátku, která točila snad 13000 ot., ale vůbec nejela. V té době Mototechna vyprodávala Jawy 90 a tak jsme se rozhodli, že devadesátku koupíme, motor použijeme a z padesátky uděláme motocykl pro třídu 125 ccm. Motor upravil tátův kamarád Jirka Vorel, který pracoval v Jawě a měl zlatý ručičky. Díky ,,starýmu" závodníkovi M. Dřízhalovi, který se za mě a za Z. Lejčka přimluvil u vedoucího silničního motocyklového střediska Motosport klubu Praha pana Igora Tichého, jsme přeskočili III. výkonnostní třídu a rovnou jsme mohli jezdit závody II. výkonostní třídy tzv. mistrovství ČSR ,,A". Na jaře roku 1972 jsem měl motocykl připravený na sezonu, ale bohužel v dubnu jsem musel narukovat do Plzně na dvouletou základní vojenskou službu. Motorka byla nachystaná a aby nezahálela, tak na ní občas zajel kamarád Zdeněk Lejčko nebo tehdy téměř padesátiletý M. Dřízhal. Já jsem se postavil poprvé na startovní čáru až za rok na jaře roku 1973. Fotky ze Svitav jsou ze závodu, kde také startoval Zdeněk Lejčko na RAVU se startovním číslem 17. Během závodu se střídal o 6. a 7. místo se svým strýcem M. Dřízhalem, který jel na mé motorce. Bohužel v 8. kole musel Zdeněk pro poruchu na motocyklu ze závodu odstoupit. Dřízhal dojel šestý zatímco já čistil hajzly na vojně..

1973

V roce 1973 jsem byl ještě na vojně, ale povedlo se mi vybrat si opušťák v termínu, kdy se jel závod v Dolních Břežanech. Trochu jsem se toho bál, neboť jsem přes rok neseděl na motorce a  byl to můj první závod v životě, na který jsem se moc těšil. A navíc to bylo bez souhlasu armádních činitelů. Závod jsem dojel na 4. místě. Na začátek docela dobrý.

Závod v Novém Boru, který se jel 1.9.1973 jako finále mistrovství ČSR, byl mým druhým závodem v mé krátké závodnické kariéře. Díky 4. místu z Dolních Břežan jsem se klasifikoval do tohoto závodu. Stále jsem byl na vojně v Plzni a na motorce vůbec nejezdil a najednou jsem měl jet závod s nejlepšími borci z mistrovství ČSSR, ČSR A a ČSR B a na motorce, která ani nebyla plnokrevnou 125, ale měla obsah jen cca 116 ccm. V tréninku se zadařilo a tak jsem startoval do závodu z první řady. V závodě jsem jezdil na 7. místě, ale na rovince, která vedla přes novoborské náměstí mi vběhl před motocykl pes, který se rozhodl, že přeběhne na druhou stranu. Při vyhýbacím manévru jsem škrtl o igelitový pytel napěchovaný slámou, kterým byla lemovaná trať. Pes nezraněn, já to ustál, ale pytel po mém střetu nepřežil. Obsah se vytrousil po závodní dráze a roztržený igelit se mi přiškvařil k výfuku. S takovouto  dekorací jsem odjel pár okruhů. Když jsem si toho všiml, tak mě napadlo, že kdyby se pytel uvolnil a někdo na něj najel, nemuselo by to pro něj dopadnout dobře. A tak při průjezdu prostorem startu a cíle jsem zastavil na odstavné ploše pro mechaniky a igelit si nechal strhnout. To zastavení mě stálo dvě místa v pořadí, ale já měl čisté svědomí. Takže nakonec 9. místo. Kromě fotografii a dvou upomínkových skleniček, z tohoto závodu nemám vůbec nic.

V sezoně 1973 jsem měl přiděleno startovní číslo 34 a pro závod v Novém Boru to bylo číslo 22. Posledním závodem v tomto roce, kdy jsem jel coby vojín, byly Neratovice. Libišský trojúhelník se jel jako poslední závod sezony v mistrovství ČSR A. Byl to zároveň i můj poslední závod, kterého jsem se zúčastnil coby vojín. Do hlavního závodu jsem se klasifikoval, ale na startu se mi motocykl již nepovedl nastartovat.

1974

A máme tu jaro 1974 a já jsem z vojny doma. První závod sezony se jel 10. května na okruhu Zlatníky - Dolní Břežany. Start i depo byly oproti minulým rokům přesunuty do Zlatník. Povrch vozovky ve Zlatníkách nebyla žádná hitparáda. Malá žulová kostka, semtam asfaltovej flastr. Do tohoto závodu jsem neodstartoval nejlépe. Až kdesi kolem 15. místa. Pro tento rok jsem obdržel startovní číslo 19. Závod vyhrál O. Kába senior, 2. byl Havrlík a třetí dojel Sváťa Eret z Rokycan. Čtvrté místo patřilo Antonínu Plevákovi. Já jsem nakonec po nedobrém startu skončil na šesté pozici.

 Závod v Dobrušce byl pokračováním mistrovství ČSR - A v roce 1974. A tak jsem se 19. května se startovním číslem 19 postavil na startovní čáru. Zajel jsem v tréninku třetí čas. Stál jsem v první řadě vedle Milana Hercíka z Hořic a seniora Oldřicha Káby. Závod se jel na 14 kol. Během závodu jsem jezdil kolem 5. místa. Při průjezdu 11. a 12. kolem, jsem byl dokonce na třetí pozici. Dával jsem si to tam s hořičákem Milanem Hercíkem. Milan byl v závěru rychlejší a dojel jako třetí a na mě zbyla bramborová medaile za 4. místo. Zkrátka na Milanovu motorku, kde byl upravený motokrosový motor ČZ, mých necelých 117 ccm nestačilo. Závod vyhrál O. Kába st., 2 místo J. Musel a na třetím místě již zmiňovaný M. Hercík.

Třetí závod mistrovství ČSR ,, A" se jel jako XVII. Ústecký okruh motocyklů 9. června 1974. Při pohledu do startovní listiny, kde je uvedeno více jak 40 přihlášených jezdců se dalo předpokládat, že bude více rozjížděk a do závodu se kvalifikuje pouze omezený počet nejrychlejších jezdců. Tenkrát třída 125 ccm byla v podstatě tou nejvíce z finančních důvodů dostupnou třídou pro mladé začínající jezdce, ale jezdili tu i starší ostřílení borci jako byl J. Havrlík, J. Tázler, V. Jeník a legenda O. Kába starší. Kába, který se zúčastňoval tohoto seriálu na motocyklu, s kterým jezdil jeho syn Olda mistrovství republiky byl pro nás kluky, kteří byli odkázáni na to co si vypilovali doma ve svěráku naprosto neporazitelný. Jejich 125 byla v podstatě tovární stroj, neboť oba v té době pracovali v Týnecké Jawě a měli jiné možnosti než kdokoliv z nás mladých kluků. Myslím, že v tomto závodě p. Kába nestartoval. Vyhrál Svaťa Eret z Rokycan, já jsem dojel na druhém místě (můj první věnec) a na třetí pozici závod dokončil Milan Nosek. Ten den při mě stálo štěstí. V předposledním kole, kdy už jsem jezdil na 2. místě a blížil se konec závodu, jsem měl v úseku za horizontem v mírném klesání, kde se posléze odbočovalo vpravo a z plné rychlosti se šlo fest na brzdy, defekt zadní brzdy. Prasklo mi ocelové lanko a v tu chvíli to byl pocit, jako by mě vystřelili z praku. Přede mnou habaděj diváků, kteří lemovali již zmíněnou pravotočivou zatáčku, do které jsem se již nevešel. Byl jsem t.z.v. dlouhej. Nasypal jsem to tam až na jedničku, motor řval jak pominutej, diváci duchapřítomě vytvořili jakýsi trychtýř, který mě pohltil, já jsem se otočil a znovu zpátky na trať. Vše dobře dopadlo, nikdo z diváků nebyl zraněn a já jsem to druhé místo ustál..

Po závodě v Ústí nad Labem se jel 14.7. další závod v Městci Králové, jako místní podnik, který se nezapočítával do žádného mistrovství. A tak mezi přihlášenými byli jezdci II. výkonnostní třídy, mezi kterými jsem byl i já, tak závodníci, kteří v té době jezdily mistrovství republiky. Například B. Vaňous, J. Vichera, J. Stuchlík, J. Tesař atd. Jako vždy do třídy 125 ccm bylo přihlášeno více jezdců než byla kapacita tratě, která měřila necelé 2 km a tak se musely jet dvě rozjížďky a ti nejrychlejší pak startovali v odpoledním závodě. Já jsem startoval v prvé rozjížďce. Z. Rybka odpadl ve 4. kole a já tak poskočil na místo čtvrté. Již si to nepamatuji v  kolikátém kole to bylo, ale najednou mi prasklo lanko od plynu. Nevzdal jsem to, lanko si omotal

okolo pravačky a pokračoval v závodě řídíc pouze levačkou. Jako Franta Šťastný, ten to taky hned tak nezabalil kvůli nějaké prkotině. Dojel jsem to na již zmiňovaném 4. místě i s tímto hendikepem a tím si zajistil místo na startu do odpoledního závodu. Bohužel pro vážnější poruchu na motocyklu jsem se ho nemohl zúčastnit a tím pro mě závod v Městci skončil. Poslední závod sezony v r. 1974 se jel v České Třebové. V Ústí mi prasklo lanko zadní brzdy, v Městci lanko od plynu a do třetice všeho dobrého i zlého, co mi praskne v České Třebové? A praskne...

dokončení příště..