9. kapitola

…vítězství a prohry! 1969 - 1973

V roce 1969 konečně ČZ nasadila svou novou zbraň, ČZ 350 OHC 4 - aspoň do několika tréninků.

„Motorka jak se patří, ale ty problémy. Inženýr Pudil si zde užil svoje. Jen nalakování rámu trvalo dva měsíce. Potom přišly problémy s hlavou. Zatloukaly se ventily, ale to se odstranilo. Motor měl mít vstřik, kvalitní zapalování. Nebylo. Ve vyšších sférách nebyl zájem. Přitom naše parta by za fabriku dejchala. Nedostali jsme se ani na brzdu, takže když jsme poprvé vyjeli, nevěděli jsme skoro nic. Divím se, že jsme dokázali vyjet ještě se 420 ccm. Tato motorka už dokázala pořádně utíkat. Mezi těmito starostmi se děli i jiné věci. Dostal jsem nabídku od Tomose - Jugoslávci - padesátka - nic pro mě. Tehdá Yamaha už neměla tovární tým, ale různí dovozci v Evropě se snažili…taky jsem dostal jednu nabídku, ale Čízy byly ve formě a dokonce i Jawa projevila zájem.

V roce 1970, tehdy je zlobil Grassetti, za mnou přišli v polovině sezony. Ale chtěli smlouvu na rok 1971, to jsem nebral. Chtěl jsem jezdit půllitry, Jawa je měla, my ne. Hlavně jsem chtěl jet na Jawě Monzu, v té době byla Jawa snad rychlejší než MV Agusta….Motorky dostal Zdeněk Bíma, měl ale smůlu, nedopadl sice jako Ivy, avšak v Novém Mestě nad Váhom si zlámal obě nohy. Mašina se zadřela  a v Novém Mestě se blbě padá. Trošku se mnou laškovali před Brnem, ale potom ukončili činnost se speciálama. Na konci roku jsem se svez na jejich dvěstěpadesátce - aspoň něco, ovšem proti čtyřválci, který mě půjčili na letišti, to byl jen slabej odvar. Ale než jsem se nadál, byla to jediná jistota pro rok 1973. Celej rok 1972 posloucháme, že silnice skončí. ČZ má nového ředitele a ten naslouchá šeptandě, že se má dělat jen motokros. Prej skončíme už po Brně. Jsem z toho celej špatnej a chci mít jasno, ale soudruh ředitel mě odmítl přijmout!  Také soudruh Kopečný mlčí, nic neví, je to klasická soudružská habaďůra. Mám chuť  navštívit s. Erbana - předsedu tehdejší ČNR - byl v Jičíně a slíbil pomoc!... Jak to dopadlo, vědí všichni. 31.12.1972 končí silniční závodní oddělení ČZ. Nikdy bych neřek, kolik je v lidech zloby, nenávisti a závisti. Vůbec si neuvědomovali, že jejich výrobky jsou ve světě vidět - že jedeme vepředu. Oni ale vidí jen, že Staša staví barák, Staša jede zase ven. Je to tak a když jsem si rozbil hubu, tak mi to snad přáli. Pochopitelně že né všichni, to bych některým křivdil. Chtěl jsem motorky odkoupit, dokonce jsem je prosil, ať mi nechají boty a kombinézu a všechno ostatní si vezmou. Kdepak. Motocykly se zrepasovaly a uložili do beden. Finito! Byl to nepříjemný rok - měl jsem taky nepříjemné pády, ten v Imole a potom Hořice. Byl jsem vyblázněnej z dromů a tak sem se honil za Gustovým rekordem. Chybělo mi snad 0.5  vteřiny. Na silnici něco bylo a už jsem s třistapadesátkou letěl. Odnesl to loket a celej rok jsem nebyl ve své kůži.

Podobným způsobem jsem byl zklamaný v r. 1977 v Jawě. Tady se domluvilo, že Jawu v roce 1978 opět pojede jeden cizinec a jeden z nás. V letech 1976 a 1977 jsme dvěstěpadesátku jezdili dva - já a Peter Baláž. Svět měl jet ten lepší, tedy mistr republiky 1977. To se povedlo mě. Jawa však najednou měla Robertse, potom Hickmanna a my s Petrem neměli nic… Na konci sezony 1978 jsem tu dvěstěpadesátku chtěl koupit - nic!“

Tak skončila tovární kariéra Bohumila Staši. Od roku 1978 je tedy cele soukromým jezdcem. Od roku 1965, do roku 1977, tedy třináct sezon, měl tovární motocykl alespoň pro jednu třídu a svým výkonem dokazoval, že ČZ nebo Jawa patří do světové silniční elity. Byl jedním z mála jezdců, kterým nedělalo problém, jet v jednom dni naplno se stopětadvacítkou a hned nato s pětistovkou. Totéž platí o přechodu z dvoutaktu na čtyřtakt a naopak. Svým čistým stylem s minimem chyb dokázal zajet výborné výsledky na strojích různých značek. Příkladem je Brno 1973 - MZ, Jawa, Yamaha - nebo Hořice 1968.

„To bylo poprvé s mezinárodní účastí, pět závodů - hořičáci poprvé vypsali mezinárodní závody, takže jsem chtěl jet 2x 125 a 250 a k tomu 350 ccm. Ale všechno dopadlo jinak. Ve 125kách se mi uvolnila řadicí páka, za jízdy jsem ji upravoval a už jsem se válel, z prvního fleku, nakonec jsem dojel druhej. Pak jsem startoval s dvoutaktem ve dvěstěpadesátkách. Do šestýho kola pohoda, měl jsem k dobru dvaapadesát vteřin, ale v šestém okruhu bác. To už jsme dohromady nedali. Pak jsem vyhrál třistapadesátky a v mezinárodních stopětadvacítkách jsem dojel druhej, první byla zase MZ.

V těch letech jsem jezdil i na volných závodech venku. No a dařilo se. Na starým okruhu v Salzburku se mi dařilo. Opravdu vyšší třídy mi seděli. Asi jsem na ně typ. V letech 1968 a 1969 jsem zde vyhrál třistapadesátky a to zde nejezdili žádný „vořezávátka“. Byl to tradiční termín 1. květen a pro nás to často býval vstup do sezony. V roce 1970 jsem chtěl vyhrát potřetí, ale počasí rozhodlo jinak. Lilo, byla hrozná zima, nedokázal jsem se udržet na motorce. Nikomu to nepřeju, ale zalejzalo všude. Takže jsem nedojel. Potom byl Salzburk, zrovna tak, jak Opatija, zařazen do MS. V Jugoslávii jsem získal taky pár věnců. Málem i vítězství v GP.

Pěknej zážitek mám z Anglie. To jsme jeli na Grand Prix Severního Irska a v Anglii jsem zkusil jet v Brands Hatch - dvě třídy, 350 a litry (1000 ccm). Koukal jsem, spousta anglických borečků, závody krátký, než se rozkoukáš, je po nich. A když seš na okruhu poprvý, nemáš vůbec šanci. Asi srovnatelný s TT. Skončil jsem devátej a jedenáctej a byl jsem moc spokojenej. A jak jsem se snažil, tak jsem sebou v treninku na GP praštil… A to bylo křiku, jedem takovou dálku a ty se tady válíš. Byla to asi pravda. Jedeš tisíce kilometrů a místo pořádnýho závodění koukáš z okna nemocnice. To ne, to mě nebralo, zvláště v těchto letech. V roce 1969, kdy mě bylo pětadvacet, byl jsem svobodnej, to člověk dokáže trochu podržet plyn“.

Ale aby to jezdec mohl podržet, musí mít v první řadě dobrý stroj a v roce 1973 měl Staša jisté dvě věci. Tou první byla Jawa 25O ccm a tou druhou skutečnost, že s tímto strojem díru do světa neudělá. ČZ jsou v bednách, závistivci se usmívají, jeden by brečel. Jak z toho. V letech 1970 - 1972 Bohouš bodoval pouze druhým místem v Brně. Předvedl skvělé výkony, ale do světových tabulek výrazně nepromluvil.  Nabídky od ostatních továren už nepřicházely. A stal se zázrak, ve Strakonicích se objevil nový produkční motocykl Yamaha 350 a motor Yamaha 250ccm. Během sezony se Staša ještě svezl v Brně na MZ. Nakonec sezona dopadla celkem dobře, jel svoje třídy - 250 a 350 ccm, několikrát s třistapadesátkou půllitry a také sedmsetpadesátky.

„Začátek roku 1973 byl moc smutnej, jistá byla jenom Jawa a to bylo pro mě málo. Potom se objevil pan Dolíhal a zajistil Yamahu 350 a motor 250. Zářil jsem a na dvěstěpadesátku jsme hned udělali podvozek. Ale Jawa se ozvala, takže dvěstěpadesátku jsme půjčili Klátilovi. Tomu to šlo k duhu, dokonce mě dokázal i porazit a v mistrovství republiky byl druhej. Jawa získala zadarmo motocykl. Ale zpět k Yamaze, to bylo něco jinýho - přijeli jsme na soustředění do Písku - problémy! Ale přišli jsme na to a rok 1973 byl jeden z nejúspěšnějších“.

Rok 1973 přinesl nejen těžký začátek s japonským motocyklem, ale také jedenadvacet vítězství, dva tituly mistra republiky a umístění v MS. A ještě jedna pocta, Bohumil STAŠA byl v roce 1973 zvolen v Jihočeském kraji sportovcem roku a to se v našich krajích motoristům tak často nestává. Konečně se Bohouš oficiálně přiřadil k velikánům jihočeského sportu. Bylo to zasloužené ocenění, které potěšilo, zvláště po neslavném konci ČZ a omezení Jawy. Svět byl najednou v jiné galaxii a přicházely první myšlenky na ukončení závodní kariéry.

„Pomalu jsem na to začal myslet, oženil jsem se, měli jsme kluka (21.8.1972), starosti s barákem a perspektiva veškerá žádná…

pokračování příště