7.kapitola

Nahlédnutí do mistrovství světa 1984 - 1988

Bohumil Staša: „Svezl jsem se v jednom závodu MS. Bylo to v Rijece, tréninkovým sítem jsem prošel úspěšně, v závodě jsem si dával hlavně pozor na to, až mě bude špička dojíždět o kolo, nerad bych něco zvoral. Jejich styl a motocykly pro mě byly hudbou z Marsu. Dojel jsem třiadvacátý.

Ovšem Evropa byla už taky jiný kafe. Motodromy - tam byly body dost daleko, ale přírodní tratě dávaly přeci jen šanci. Nakonec z toho nic nebylo, jel jsem Vallelungu, Jaramu, Hockenheim, Assen a Brno. Umístil jsem se vždy okolo dvacátýho místa, mimo Assenu a Brna. V Holandsku odešlo zapalování a Brno to bylo jednoznačné, místo třetího místa - sanitka. Hejbat jsem se nemoh hodně dlouho, ach jó, Dekánek! Ale byl to nakonec dobrej rok, prakticky po deseti letech jsem zase přičuch, jak to jedou ti vedle. Otevřely se mi oči - svět - to je nepředstavitelná palba, Evropa je o stupínek níž, ale dřina je všude. Musel jsem posilovat, pomohli mi strakoničtí hokejisti.“

Bohumil Staša: „Rok 1985 jsem jel opět v týmu Müller Hondu 500 - tříválec. Jestli jsem chválil Suzuki, tak tohle bylo přímo SUPER!!! Jel jsem dvakrát svět - Hockenheim a Rijeku. V obou závodech jsem se kvalifikoval. V Hockenheimu v pohodě šestadvacátý. A jeden poznatek, oproti tomu co jsem zde byl naposled, se tady strašně zkrátily rovinky. Honda holt uhání přes tři sta… Evropu jsem jel taky dvakrát - Assen a Brno, třinácté a jedenácté místo. Body se přiblížily, ale my se spíše v této sezoně věnovali mezinárodním podnikům.

Pro rok 1986 Hondu vylepšujeme, ale je to sestava - motor 1984, podvozek 1985. Ve světě bez šancí, ale i Evropa dost zrychlila. Bohužel jsou v tomto roce veliké problémy s převodovkou. Jel jsem tři Grand Prix započítávané do Mistrovství světa. V Německu na Nürburgringu a v jugoslávské Rijece poruchy, no a v holandském Assenu jsem se nekvalifikoval! Tady v Assenu je jedna zajímavost. Pořádají zde takzvaný TÝDEN RYCHLOSTI. V týdnu se jede Evropa a o víkendu svět, takže jsem se pěkně svezl a taky jsem si prožil jeden okamžik, kdy hrůzou vstávají vlasy na hlavě. Před Assenem byla pěkná honička. Jel jsem v Mostě, tak se stalo, že jsem nestihl první evropský tréninky v Assenu. Ten druhý byl v pohodě a já se kvalifikoval. V závodě samém jsem zase pokazil start, takže z toho bylo osmnácté místo. Žádný zázrak, mohlo to být lepší. Šlo mi ale o svět, musel jsem přitopit, chyběla mi ke kvalifikaci asi vteřina. Hned na počátku tréninku MS jsem chyt pěkně divokej smyk. V jedné chvíli jsem měl obě kolena na jedné straně motorky, hlavou jsem urazil plexi, ale nějak se to chytlo, jak to nevím a já neupad. Po tomhle hororovým zážitku jsem už nedokázal přiložit a kvalifikace byla v nedohlednu. V Hockenheimu to byla zase převodovka a v Brně, rozloučení se starým okruhem dopadlo neslavně - pád. Tedy ani ve třetí sezoně v komerčním styku jsem se nedočkal bodů. Prodali jsme Hondu Rudi Zellerovi.

Pak jsme udělali jednu velkou chybu, koupili jsme SUZUKI !! Tragédie! S Hondou jsem si liboval, že jsou krátký rovinky, na Suzuki jsem si myslel, že usnu. Byla snad pomalejší než osmdesátky! A vezlo se to celej rok 1987. Poprvé se jelo Mistrovství Evropy na mosteckém okruhu. Suzuki trucovala opravu vytrvale, takže jsme jeli v sobotu večer domů. Takhle jsem si závěr silničářské kariéry opravdu nepředstavoval.

Johan nedal pokoj a na rok 1988 přivezl sériovou dvěstěpadesátku Hondu. Zkusili jsme jediný velký podnik - BRNO, ale nebylo to k ničemu. Ovšem, jak jinak bychom se dostali do depa, no aspoň kluk mohl něco okoukat.“

Bohuš Staša tak uzavřel v roce 1988 svoji dlouhou a bohatou kariéru silničáře. Prakticky více než pětadvacet let jsme jej mohli obdivovat na světových tratích. Zažil několik jezdeckých generací, stovky jezdců, ústup čtyřtaktů za slávy, zavržení přírodních okruhů. Musel se přizpůsobit novým, dravějším stylům té nové jezdecké generace, která s přesunem na autodromy přinesla do soubojů na závodní dráze až neuvěřitelnou agresivitu.

Bohumil Staša: „To je ono, nikdy jsem nejezdil po kolenou, vždycky byla nějaká stopa, kterou všichni museli dodržet, jinak se dostali do těžkých problémů. Vždy kolik obětí bylo i mezi těmi nejlepšími. Teď v tomto směru vládne na závodních drahách jakoby beztrestnost. Okruhy mají široké bezpečnostní zóny, motorky jsou velmi spolehlivé, ale riziko nemůže ani tato relativní bezpečnost eliminovat. Vždyť upadnout v rychlosti okolo 250km/h není žádný špás. Ale člověk se musí přizpůsobit, jinak to nejde, svět utíká pořád rychleji dopředu…..“

 

Bohouš Staša poznal mnoho silničářských hvězd. Dokázal také většinu z nich porazit, pokud ovšem neměli k dispozici tovární japonské stroje. V šedesátých letech Japonci prakticky ovládli světové okruhy. Marný boj s nimi sváděla MV AGUSTA, AERMACCHI i NORTON. Za Evropu bojovala i JAWA a ČZ, jak to dopadlo je všeobecně známo. Tvrdý, nekompromisní nápor nevydržel ani Comendatore AGUSTA. Takže kdo chtěl uspět, musel do japonských služeb!

Pravda, vždyť kdo zná Angela Roldana Nieta, držitele třinácti titulů mistra světa? Získal je však v nejmenších kubaturách. Randy Mamolu, jezdce půllitrů a šoumena zná každý!! Nikdy se nestal mistrem světa. Zde nemá smysl hodnotit jednotlivce, to je námět na další knihu.

Zajímavostí je, že jako poslední se ve světových závodech prosadili Američané, ovšem velmi razantním způsobem, a to hlavně v půllitrech. Přivezli do Evropy takzvané „driftování“, způsob jízdy z amerických drah. Evropa se musela přizpůsobit, ale jde to ztuha, poslední Evropan získal titul v půllitrech v roce 1982 - UNCINI ! ! !

Bohumil Staša: „Proč jsou Amíci nejlepší je jasné. Třeba Spencer, ten měl v šestadvaceti za sebou dvacet let závodění. Oni tam jezdí odmala a v osmnácti jsou hotoví jezdci. Západní Evropa tento trend převzala. My nikoliv! Řidičák v patnácti a můžeš začít na sobě pracovat. To byla tragédie. Vyšší třídy až od sedmnácti. Ale má takovej kluk chuť se v osmnácti něco učit? Nemá - autíčko, slečnu a šup do lesa, šup do báru. Je to tak, snad se to teď trochu změní. Ale zase jsou tu peníze - je to začarovanej kruh! Pevně věřím, že se opět českej, nebo slovenskej jezdec ve světě prosadí. Za rok, za pět let? Kdo ví? Bude to ale dřina pro všechny zúčastněné.“

pokračování příště