2.kapitola

Bohumil Staša na Velké ceně Československa  1962 - 1972

Myslím si, že tato kapitola patří hned za úvodní kroky Bohumila Staši do velkého silničního dění - mistrovství světa. Zde se mohl poprvé podívat na velké hvězdy a během několika sezon s těmito hvězdami dokázal svést mnoho skvělých soubojů a získal mnoho velkých úspěchů. Je jediným jezdcem světového formátu, který startoval na všech verzích brněnského okruhu. Jezdil ještě přes Žebětín, Kohoutovice, Pisárky a Nový Lískovec. Jeho kariera prakticky končila s novým automotodromem.

Bohumil Staša: „Poprvé jsem v Brně startoval v roce 1962. Několik dní před závodem jsem nemohl pořádně spát. Měl jsem obavy, abych si neuřízl ostudu. Přeci jen zde v Brně na člověka dýchne historie. Vždyť to byl závod, který měl opravdu výjimečnou atmosféru. Sjeli se sem kvalitní jezdci a mnoho diváků, kteří chtěli vidět naše barvy vpředu. Jel jsem zde národní 175 a mezinárodní 250. A dopadlo to nad očekávání. Páté místo ve 175 a pro mě utěšující 15. místo ve dvěstěpadesátkách. Byla to tehdy nejnabitější třída.“

V roce 1963 je v Bohoušově deníku stručný záznam - 125: BUCH. Deník obsahuje jednoduché poznámky. Buď ve většině případů jednoznačné číslo 1, BUCH nebo BÁC. BUCH znamená poruchu, BÁC velmi nepříjemnou záležitost pro každého jezdce - havárii.

Bohumil Staša: „V roce 1964 jsem dostal nabídku od ČZ, jestli bych nejel Brno (tehdy poprvé na okruhu dlouhém 13 941 m) na jejich 125 1V. A zase problémy se spaním. Nezklamu? Vždyť pojedu za ČZ vedle Maliny. Je tady Taveri. Byla ve mně malá dušička. Ale v neděli jsem zářil - 9.místo. Standa měl problémy s motorkou a dojel až za mnou. Byl jsem nejlepším naším závodníkem, i když jsem na tovární motorce seděl prvně“.

Říjen 1964 znamenal pro fandy královny motocyklového sportu nejkrásnější měsíc roku. U příležitosti 60. Výročí založení FIM byla v Praze zařazena Velká cena Československa do seriálu Mistrovství světa.

Bohumil Staša: „Jó, to byla sláva! Ale zkalená smrtí Standy Maliny a potom, když mě tohle přebolelo, zase tím, na čem vlastně pojedu. Zbyla na mě 125, ovšem s velmi dobrým rámem ing. Pudila. Franta Boček jel v pětašedesátým 125 - dvouválec a jednoválec 300, Šťastný dvěpade. Byl to můj první závod v mistrovství světa, mezi největší špičkou - Hailwood, Agostini, Read, Redman a ani naši se neztratili. Franta Boček měl v tomto roce snad životní formu. Dojel šestý. Já to štěstí neměl, motorka rozhodla jinak – buch! Ale mistrovství světa je opravdu vrchol. Ovšem musel jsem si na další starty zase rok počkat. Klasická věta - seš mladej…

Ale v roce 1966 to bylo jiné. Franta Boček odmítl jet dvouválec. Měl pravdu, těžko by na něm dojel na body, soustředil se na vyšší třídy. Dvouválec jsem tedy jel já. A bylo z toho pro mne velmi pěkné 10.místo.

Rok na to jedu již tři třídy. 125 a 250 zase buch. V tréninku 250 jsem si poprvé v Brně lehnul, naštěstí se nic nestalo a v neděli jsem byl šťastný jako blecha. Šesté místo ve 350 a můj první mistrovský bod. Gusta Havel dojel čtvrtý, tehdy jsem jej pravidelně porážel, ale tady měl oproti mně dobrej start. Já se dotahoval zezadu a byl to bod. Gusta jel tu svoji nádhernou pohodovku.

V šedesátým osmým jsem se těšil, jak si bodově přilepšim, ale kondenzátor rozhodl jinak, kolo před koncem - buch. Ze čtvrtýho místa. Ale bylo to pěkný, tahal jsem se s Milanim, Paganim, Carruthersem. Franta Šťastný tady konečně zajel se čtyřválcem Jawa - 3. místo.

1969 - to byl rok! A všechno se to schumelilo okolo brněnského termínu. Týden před se zabil Ivy, celej týden to bylo takový divný. Konečně jsem měl alespoň pro trénink čtyřválec. Ale pro závod jsme raději zůstali u dosti spolehlivých jednolampovek. Byl jsem šestej a třetí (350 a 500), ale člověk nemohl mít žádnou radost. Nevím, čím to bylo, ale ten rok byla Veselka jako zakletá, lehnul tam kdekdo. A v neděli to odnesl Franta Boček, dostal se do takovýho hromadnýho pádu - těžkej úraz hlavy, příští týden zraněním podlehl.

O sedmdesátým nemá cenu mluvit.“ 

A píše se rok 1971. Královna silnice má před sebou velmi šedou budoucnost. Ale do Brna se opět sjíždí celá světová špička. Nikdo netuší, že to bude pro československé barvy nejůspěšnější závod. Tehdy zde bodovalo 7 jezdců! 50 ccm: Havrda, Šobáň, Fendrych, 250 ccm: Srna a ve 350: Staša, Král a Duba. Tehdy přijel Bohouš s dělanou dvěstěpadesátkou a nádherným čtyřválcem ČZ 350 OHC 4. Aby se neřeklo, tak nejen že se sypalo, na co se sáhlo, ale Bohouš ještě na dvěapůli předvedl gymnastickou vložku v Novém Lískovci. V sobotu se rozpadl motor a mechanici museli do Strakonic. Těsně před startem ( 12.30 ) je stroj připraven. Je nepříjemné počasí, prší a je chladno. Odstartováno - Bohouš má horší start, ale v cíli prvního kola je pátý. Během dalších kol dochází k velkému překvapení - Ago odstupuje s porouchanou převodovkou. Vede Saarinen a Bohouš je druhý, jednoznačně odsunul anglické eso Smarta.

Okolo trati je asi 60 000 diváků, ale ti nyní ženou Bohouše po dráze. Při nájezdu do posledního kola je mezi prvním a druhým 8 vteřin. Ovšem že se Saarinen otáčí, má dobrou signalizaci a také jej trápí uvolněný výfuk. Cíl - první Saarinen a po pár vteřinách projíždí Bohouš. Nejlepší umístění československého jezdce při domácí Grand Prix je na světě.

Bohumil Staša: „To byl tehdá víkend. Od pátku do neděle, ale ten závod stál za to. Bylo mokro, chladno, motorka opravená pár minut před startem, ten pád mi taky nepřidal. Ale během tý hodiny se to nějak vykrystalizovalo. Ago venku, že vedl Jarno, bylo jasný. Ale já byl druhej. Lidi dělali jako diví, na to má Brno svoji atmosféru. Jenže Brno nebyl nikdy čistej okruh, v posledních kolech se přidíraly šoupátka. Přiletím k Farině a furt - béé, béé - třičtvrtě plynu. A udělal jsem dobře, že jsem se nenechal vybláznit. Za cílem hned upadl jeden ventil. A zase jsem si naivně myslel, že se silnice trošku zberchá.“ 

Pochopitelně, že se nic nezberchalo. V roce 1972 jede Bohouš tovární ČZ v Brně naposledy. Ale poprvé jako tovární jezdec Jawy ve třídě 250 ccm. Na záplavu výborných Yamah ovšem tento motocykl nestačí.

Bohumil Staša: „Jawa nestačila, ale v půlitrech se zetkou to vypadalo moc nadějně - druhá řada. Chtěl jsem uspět. Hnali mě taky ty protivný řeči kolem, nechtěl jsem věřit. Do startu to bylo dobrý, držel jsem pátej flek, ovšem mašina po třech kolech řekla dost. Smůla. To bylo moje poslední Brno s tovární čízou. Budoucnost byla černá.“

pokračování příště