Klidně bych to tady už mohl zakončit, ale musím ještě napsat něco o cestě zpátky. Ta pro mě znamená také další rekordní údaj. Moje žena mě varuje SMS před špatným počasím skoro v celé EU… hlavně všude velká zima. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost, sytý hladovému nevěří… nebo prostě něco jako říkat tomu u kamen, že venku je zima… Vyjíždím v 16 hod., plánuji si kam až dojedu a udělám první pauzu. Prostě pojedu jak to půjde a uvidíme. Borec v navigaci mi kupodivu vybírá trochu jinou cestu, ale ok - dám na tebe. Po zhruba 1300km už bych i zdřímnul, po zastavení mě překvapuje dost velká kosa. Bez topení to nedám. Oplachuju se na WC a jedu dál, třeba bude někde líp. Borec z navi začíná haprovat a dvakrát mi ukazuje jinej sjezd, občas jedu podle něj v lese atd… I po 2000km a 24hodinách jízdy je všude pořád sníh a zima, několikrát zastavuji a ovlažuji se vodou… v jednorázovce (50ks Orbit) je už méně něž polovina. Pořád to na spánek nevypadá, pokud nechci usnout na věky… bavím se zpěvem starejch hitů a jsen šťastnej, že jedu sám a nemusí mě nikdo poslouchat. Tupec z navi opět na posledních metrech mění sjezd a já odbočuji špatně, dochází mi trpělivost, držím ho za drát a řvu: „vylez hajzle a pojď si to rozdat !!!…“

Přistihuji se, že k němu promlouvám se vší vážností. Padají směrem k němu i dost ostré slova, jsem dávno víc jak přetaženej, chci dojet aspoň do Domažlic, kde mám kamaráda Jirku - majitele shopu Moto-Horna (mimochodem doporučuji), kde bych mohl přespat… 2500km a 28hodin - mám velkou krizovku, zastavuji na pumpě Shell a čumím přes cestu na velké muzeum s letadly a různou technikou. Tam jsem se chtěl vždycky podívat, zvažuji že bych přespal a zítra tam zašel. Při tankování cítím takovou zimu, že mi nepomáhá ani okamžitá full ventilace v autě… to je mazec, spát nemůžu, k Jirkovi je to ještě 300km… musím nebo zdechnu, jednorázovky došly, zamrzá mi ostřik předního okna s neředěným koncentrátem do -20°C koupený v TESCU (tentokrát nedoporučuji)… kroutím volantem jako na playstationu, všechno přede mnou je jako na obrazovce. Mám brutálně stuhlej krk, křeče v noze, co stojí na plynu… nasazuji autopilota s tupým výrazem vpřed… přijíždím do Domažlic po 2800km a 32hodinách nepřetržité jízdy ve stavu klinické smrti. Nevystupuju, ale vypadávám z auta, v hlavě mi hučí motor a cítím jak tělo vibruje… to by mohlo někomu dělat dobře, pomyslím si, ale už bych to fakt nedal. Ve 23hod. zamačkávám bloklé oči… v tom okamžiku se mnou třese Jirka, ať zase vstávám. Je 8 ráno. Dojíždím 400km domů. Teda do práce a pak domů…

THE END.

Děkuji Jirkovi za přespaní i se skvělou snídaní jako ve špičkovém hotelu.