Severní Morava, zvláště pak Olomoucký kraj, byl místem, kde své podhoubí pevně zapustil rozvíjející se motorismus - to se odehrávalo ve dvacátých až třicátých letech minulého století. A protože soutěživost je lidstvu dána od nepaměti, našli se první odvážlivci, kteří se na svých, tehdy ještě nedokonalých automobilech a motocyklech, pouštěli do odvážných soubojů na prašných anebo kostkami dlážděných vozovkách. Jedním z těchto průkopníků motoristického sportu na Severní Moravě byl ve třicátých letech minulého století zábřežský rodák Miroslav Kratochvíl. Právě v těchto dnech si připomínáme sté výročí od jeho narození, tak mi dovolte na Miroslava Kratochvíla trochu zavzpomínat.

Mirek, tak ho jeho přátelé vždy oslovovali, se narodil 29.9.1915 v malém severomoravském městečku Zábřeh. Byl nejmladším z pěti sourozenců. Jakmile dosáhl školního věku, začal navštěvovat Obecnou školu v Zábřeze. Již tehdy ho začal jeho starší bratr Ludvík, v té době již motocyklista, amatérský letec a konstruktér letadel, brávat do své dílny. Jakmile Mirek dosáhl na pedály, bratr mu postavil kolo s pomocným motorkem DKW - Czupen. Během studia na Gymnáziu vyměnil kolo za první opravdový motocykl. Byl to stroj Balzer - Vémola 175 ccm. To ještě Mirek v té době netušil, že za celou svoji motoristickou kariéru vystřídá více než třicet motocyklů. Oba bráchové se v roce 1928 jeli na motocyklech podívat na opravdové závody do Karlovy Studánky v Jeseníkách. Konala se tam populární Československá TT za účasti všech tehdejších nejlepších závodníků. A tady bylo zaseto to pověstné semínko, oba bráchové se pod dojmem těchto krásných závodů rozhodli věnovat motocyklovému závodění. Museli sice ještě pár roků počkat, ale jak můžeme číst ze zachovalých zápisků Miroslava Kratochvíla, tam je závodění chytilo oba za srdíčko. Za pomoci bratra Ludvíka získal mladý adept závodění první opravdové stroje. Zprvu to jsou Laurin & Klement, jedno a dvouválce, zatím cestovní stroje. V té době Mirek končil studia na Gymnáziu, ale rodiče jej prozřetelně poslali ještě na Obchodní školu. Střídá Laurinky za čtyřválcového Indiána. Ale touha závodit je velmi silná, proto Indiána nahradil anglickým strojem Rudge Walette 500 OHV, se kterým se vydal v roce 1934 na svůj první silniční motocyklový závod. Byl jím již dříve zmiňovaný okruh v Karlově Studánce a hned za několik týdnů tehdy ještě velice náročný okruh Ecce Homo ve Šternberku. Tady Mirek začal svoji závodnickou kariéru, na nejtěžších tratích u nás, kde se setkal se silnou konkurencí tehdy již ostřílených závodníků. Později často vzpomínal, jak mezi závodníky vládlo opravdové kamarádství. Navzájem si pomáhali při dopravě strojů na závody, dokonce si půjčovali i motorky. Pokud někdo z přátel neměl momentálně na čem startovat, tak mu vždy někdo nějakou volnou motorku půjčil. Mezi závodníky ze Šumperka, Zábřeha, Olomouce a Prostějova byla sice při závodech veliká rivalita, ale po nich, hlavně na tradičních večírcích s rozdílením cen, už zase byli všichni u harmoniky a někdy i skleničky vína velcí kamarádi. Ještě než Mirkovi skončila bezstarostná léta a než odešel v roce 1937 do tehdejšího Frývaldova, dnes Jeseníku, k hraničářskému praporu na vojnu, stačil ještě odjet řadu závodů a významných soutěží. Vzpomeňme například Velkou Heinzovu motocyklovou soutěž, kterou dokončil na zlatou medaili. Také se nechal zlákat svým přítelem, plochodrážním závodníkem Ferdou Hrochem, a vyzkoušel si závod na oválu ploché dráhy v Praze na Žižkově. Tehdy se tam v roce 1935 jel první Memoriál Vládi Nerada. Bylo to pro něj něco velice nového, odvážného. Těsné souboje na oválu, vzpínající se stroje, úplně jiný svět, jako v silničních závodech. Vystřídal několik anglických strojů, kterým zůstal nadlouho věrný. Startoval s Calthorpe 350 OHV, Chater Lea 350 OHV Blackburne a těsně před nástupem na vojnu získal slavný stroj Chater Lea 350 OHC Camshaft, jeden z nejrychlejších strojů té doby. Na tomto stroji ho čekala úspěšná léta, ale na ta si musel počkat dlouhých sedm let. Do naší krásné vlasti dorazila válka. Jako hraničář, velitel kulometného družstva, narukoval při mobilizaci do opevnění u Ramzové v Jeseníkách. Záhy ale poznal, jak hořce chutná demobilizace. S přáteli si slíbil, že odejdou bojovat proti okupantům do zahraničí. Ale jeho plány mu překazila maminka, když mu oznámila, že s jeho novomanželkou Aničkou, se kterou se nedávno oženil, čeká rodinu. Bylo po plánech. Nastoupil do zaměstnání u firmy Drábek v Zábřeze, která se zabývala prodejem šicích strojů a jízdních kol. Tam začínal jako příručí, později jako mechanik a časem technický úředník. Jako správný skaut se účastnil odboje proti fašismu. Coby řidič pomáhal zábřežským dobrovolným hasičům, s nimiž se ke konci okupace podílel na osvobozování Zábřeha. Po válce Mirek přebral od svého nejstaršího bratra Viléma zavedenou firmu s elektromateriálem. Zaměstnával několik šikovných mládenců, firmě se začalo dařit. Zakázky na elektrifikaci domů a výrobních podniků se jen hrnuly. V roce 1946 se začaly pořádat první motocyklové závody v ČSR. A tak se Mirek po pauze postavil na první starty se svojí Chater Lea 350 OHC. Stal se členem Svazu závodníků - AKRČs a zahájil činnost místního Autoklubu, kde po dlouhá léta zastával post předsedy. Na domácím, nově vzniklém okruhu, který nese jméno jeho přítele závodníka Ferdy Hrocha, který položil život 7. května 1945, se staví na start a ve třídě 350 ccm, v silné konkurenci obsazuje třetí místo. Hned nato startuje na Svatokopeckém okruhu u Olomouce, kde dojíždí pátý. Následují silniční závody ve Šternberku, Šumperku, Jevíčku, Boskovicích, Povážské Bystrici a řadě ještě jiných podniků. Najednou je tolik závodů, že se může závodit téměř každou neděli. Také se dostává k závodům na ploché dráze. Tu si již vyzkoušel se svým přítelem F. Hrochem ještě před válkou. Se svým mechanikem, Honzou Bindrem, začali brázdit československé plochodrážní tratě.

Jen namátkou vzpomeňme na dráhy v Praze na Žižkově, v Pardubicích na Zlaté přilbě, v Olomouci, Ostravě, Svitavách a řadě dalších. Závodil v sezonách 1946 - 1949. Startoval na strojích Indián a Japp 350 OHV, na kterém v roce 1949 získal titul Mistra Moravy. Plochou dráhu střídal se silničními okruhy. Zde byla nejlepší sezona asi v roce 1947, kdy také odjel nejvíce závodů. Byly to okruhy v Zábřeze, Boskovicích, Letovicích, Jevíčku, Povážské Bystrici, Bánské Bystrici, v Žilině, Litovli, Šternberku okruh Ecce Homo, dále Nepomucký trojúhelník, ll. Motocyklový okruh v Brně (městský okruh) a další podniky. Vždy získával přední umístění. Věnců, cen a pohárů přibývalo. Nejvíce si však cenil druhého místa na domácím ll. ročníku Memoriálu Ferdy Hrocha (MFH), kde se pravidelně scházela velice silná konkurence z celé republiky. Snad největší účast těch nejlepších jezdců v roce 1947 byla zaznamenána na Svatokopeckém okruhu v Olomouci, kde dojel Mirek na Chater Lea 350 OHC na pátém místě. Jaká byla konkurence je vidět z dobové startovní listiny. Domácí jezdci Lucák, Sedlák, Neuhauser, Juhan, Steiner, Kostlivec, Truxa, Kost, Staša, Bubeníček, a zahraniční jezdci Anderson a Thomas z Anglie, Runtsch z Rakouska a řada jiných. Co jméno, to dnes legenda a mistr řídítek. Sportovní sezona 1948 byla pro Miroslava nešťastná ze všech stran. První pohroma přišla na závodě Ecce Homo ve Šternberku, kde zničil svoji oblíbenou Chater Lea. Po nešťastném pádu byla velmi poškozená. Měla v sobě holka asi zakódovaný náběh na těžké havárie. Její předcházející majitel se na ni smrtelně zranil a Mirek k tomu neměl také daleko. Zřejmě vlivem otřesu po pádu přistoupil na výměnu rozbité motorky za nový saxofon a housle. Tuto nabídku mu učinil neznámý divák a Mirek na ni přistoupil. Jestli chtěl napodobit Dalibora ve věži, není známo, ale naštěstí si to po zotavení po pádu rozmyslel. Opatřil si Viktorku 250 ccm a mohelnický speciál Barry 250 ccm, a naštěstí v závodění pokračoval dál. Přišel podzim 1948 a další rána. Na mladého úspěšného živnostníka bylo náhle nahlíženo jako na kapitalistu.

Po znárodnění nastaly horší časy nejen pro Mirka, ale i pro většinu jezdců. Hodně z nich, tak jako Miroslav, byli živnostníci. Aby je stát donutil jejich podnikání ukončit a před světem to nebylo moc okaté, vyměřil jim na rok 1949 a 1950 takové daně, že pro ně byli likvidační. Mirek byl nucen rozprodat nejen všechny krásné anglické plnokrevníky, ale i auto a spoustu jiných věcí. Ani to však nestačilo, naštěstí pomohla řada přátel, kteří zapůjčili chybějící finance na pokrytí daní. Miroslav nastupuje do zaměstnání v n.p. MEZ Zábřeh jako elektromechanik. Je tam pro něj pouze dělnická profese, protože jako bývalého kapitalistu je třeba ho převychovat. Ale Miroslav byl člověk nezlomný, věděl, že s životem je třeba se někdy poprat, jako s konkurencí na závodech. Hodně času mu zabírá práce na montážích, kam ho jeho zaměstnavatel posílá. Využívá jeho znalostí a zkušeností z oboru elektro. Zajíždí často služebně do loděnic v Komárně, kde kompletuje rozvaděče z mateřského závodu, které jsou určeny na vybavení nových lodí. Je sice dosti časově omezen, ale chuť a čas na závodění si přesto najde. Ze zbylých součástek, které poshání po půdě a garáži vzniká třistapadesátka, přesněji „samodomo“, která se skládá z motoru Matcheless G3L a rámu z Jawy 500 OHC 01. Ostatní, jako nádrž, blatníky, kola, jsou jak se říká, co dům dal. Tak vznikl legendární Kamzík, poněvadž názvy západních motocyklů byly již zakázány. Aby se mohl svézt i ve slabších třídách, kupuje dvoutaktní ČZ se dvěma továrními motory, 125 ccm a 150 ccm. Tak začalo období startů s motocykly Kamzík a ČZ. Sezona 1950 je trochu rozpačitá. Počet závodů se musí chtěnechtě omezit, ale ty nejpřitažlivější nelze vynechat. V domácím MFH sbírá v obou třídách stříbrné vavříny, závodí v Litovli, Prostějově, Žilině, Opavě a v Šumperku. Pouští se také do startů v motocyklových soutěžích, které absolvuje většinou na strojích ČZ. Tyto soutěže jsou přece jen méně finančně náročné. Zlatou medaily přiváží z jesenické soutěže, rovněž tak z domácí zábřežské. Vyvrcholením této sezony je vítězství v Šumperku na známém terénním rychlostním okruhu v šumperském Kotli. Pokus použít Kamzíka v terénním závodě vyšel na výbornou. Dodnes je na památku na toto vítězství ve třídě do 350 ccm v obývacím pokoji jeho syna krásný půlmetrový broušený pohár. V dalších sezonách 1951-1954 jsou starty na silničních závodech již méně časté. Ale závody v Litovli, Přerově, Šumperku, Opavě, Prostějově a hlavně domácí MFH si nenechá ujít. Stále se mu ještě daří získávat cenná umístění včetně domácího MFH, kde dojíždí na druhém a třetím místě. Svoji aktivní silničářskou kariéru končí v roce 1954 třetím místem na okruhu v Litovli ve třídě 175 ccm. Opět ho lákají soutěže a v roce 1957 i motokrosový závod v Zábřeze na Račici, který absolvuje na klubovém stroji ČZ 150 kývačka. V roce 1960 dostává pozvánku na IX. Hanácký okruh do Přerova. Tam se konal závod obdobný dnešnímu setkání mistrů, které se pořádají na závěr sezony. Spěšně se pustil do modernizace Kamzíka, který je už zase Matcheless G3L. Stroj dostává nová úzká řídítky, plexi štítek a řadu jiných vylepšení. S novou licencí a půjčenou přilbou, protože ta jeho papírová patřila spíše do muzea než na tratě, obsazuje na svém posledním závodě 8. místo a získává krásný malovaný hanácký pohár. Jeho stroj Matcheless potom dlouhá desetiletí rezaví na půdě až do 90. let minulého století. Tehdy stroj náhodou uviděl Ilja Zachoval, populární závodník a zakladatel veteránských silničních závodů u nás. Ten téměř donutil majitele motocyklu, syna Miroslava Kratochvíla, aby motorku zrenovoval a začalo se s ní opět závodit. A tak se stalo, že za pomoci bratrů Klimešových a Bohuslava Kubíčka vstal Matcheless, dnes přezdívaný „Dědek“, z mrtvých. Dodnes na něm jezdí a vyhrává v seriálu přeboru ČR v jízdě pravidelnosti historických silničních motocyklů Mirkův syn a brzy na něj přesedlá již třetí generace Kratochvílů. Ale vraťme se zpět do 60. let. Mirek sice sám přestal aktivně závodit, ale měl najednou spoustu následovníků. Jako přední činovník zábřežské

AMK jim velice rád předával své bohaté zkušenosti. Vrhá se na pořádání závodů a soutěží ve městě. Rodí se nový druh motoristického sportu, motokáry. Je o ně obrovský zájem, v místním klubu je naráz desítka výborných jezdců. A tak je stále uprostřed všeho dění, kde to voní benzínem a ricinovým olejem. Mladé jezdce doprovází na závody, často je vozí vlastním automobilem a tím jim umožňuje účast na četných závodech. Mimo motorismus se také věnuje loutkaření v KD Zábřeh a nezanedbává ani svého dávného koníčka, činnost v muzejním spolku. Organizuje časté zájezdy členů AMK a spolupracovníků MEZu po vlastech českých a slovenských. Je milovníkem památek, hradů a zámků. Má tolik práce a činností, které ho uspokojují, že je pro něj mnohdy den krátký. Obětavě pomáhat druhým je to, co jej naplňuje.

Zábřežský AMK se pod jeho vedením slibně rozvíjí. Jsou zde velmi úspěšní motocykloví soutěžáci, motokrosaři, silničáři, motokáristé a později i automobiloví závodníci. Silniční okruh městem MFH se mu daří 14x zopakovat. Dalším podnikem, do kterého se pouští, je motokárový závod městem. Začínal zde krajský přebor a později se pořádalo mistrovství ČSR-B. Podaří se mu zbudovat motokrosovou trať na kopci Račice nad městem, vzniká svépomocná dílna a připravuje se plochodrážní ovál na starém fotbalovém hřišti. U členů AMK a hlavně jezdců se těší velké oblibě. Hodně se zasloužil o vznik a propagaci závodů ve městě, ale také o rozmanitou činnost místního AMK. V době jeho závodnické kariéry úspěšně reprezentoval město Zábřeh nejen v rámci regionu, ale i daleko za jeho hranicemi. V době, kdy jeho vrstevníci odcházeli na zasloužený odpočinek do důchodu, si Mirek našel další činnost, aby mohl zůstat mezi svými věrnými motocykly. Začal sbírat a renovovat motocyklové veterány a navracet jim znovu život. Podařilo se mu sehnat pár pěkných sběratelských kousků. Jmenujme třeba plochodrážního Jappa, několik NSU, JAWU 500 OHV Rumpál a mnoho dalších značek. Těšil se na jejich znovuzrození. Při té vší práci ale tak trochu pozapomněl na sebe a na svoje zdraví. Nečekaně zasáhla plíživá, zákeřná choroba, nad kterou se dlouho snažil zvítězit. Svůj poslední závod sice prohrál, ale nám, co jsme ho znali, zůstanou v paměti jen ta jeho vítězství, dobrosrdečnost a kamarádskost. Odešel brzy, ve svých 62 letech.

Miroslav miloval lidi, miloval život, miloval svět motocyklových závodů. Vždy byl pozitivní, usměvavý, plný energie, nikdy nedal najevo žádné trápení. Ale represe a křivdy v 50. letech od komunistického režimu zřejmě nikdy nestrávil, asi se mu uložily hluboko do nitra a možná se podílely na jeho rychlém skonu. Připomeňme si proto 100. výročí narození tohoto vzácného člověka, a nezapomeňme nikdy, co udělal pro rozvoj motoristického sportu, své kamarády a rodinu.

Ze vzpomínek a pamětí sestavil Marek a Mario Kratochvílovi
foto archiv autor