Východoslovenská metropole se může bez nadsázky zařadit mezi průkopníky poválečné éry silničních závodů na Slovensku. Přes polohu a tím pádem i značné vzdálenosti od většiny míst od řeky Moravy na západ tu bylo uskutečněno mnoho ročníků s celostátní konkurencí, později i v rámci Mistrovstí SR i ČSSR, takže popularita a dobré zázemí pro závody tu byla.

Schválně neuvádím přesné číslo, kolik ročníků Košice hostili, neboť údaje se nepodařilo zkompletovat, ale jisté je, že prvními známými vítězi se 13. 8. 1949 stali Treščík, Blahuta, Tóth, Zika, Kostoláni a domácí Deliman. Když je ale rok 1950 uváděný v programech jako třetí v pořadí, zřejmě „čtyřicáty osmý“ rok byl premiérovým...ale to jsou jen dohady.

Štít tratě Družby

V roce 1960 dostali závody název „Štít tratě Družby“, tehdy byla móda revolučních označení, ale údaj o tom, že to byl 5-tý ročník je velmi zavádějící už jen při pohledu na program z roku 1963 s označením 12. Oslavy dne armády. Aspoň že s tím potom přestali, neboť pro statistiky, to příliš logiky nedávalo. Byly to roky velkých vítězství Goruse, Bertoliho, Kročky nebo Srny.

Formující se seriál o titul Mistra Slovenska hostili v roce 1965 i Košice, kde domácí Deliman stál na stupních vítězů ve všech třídách. Až do roku 1967 se všechno odehrávalo na okruzích v ulicích Košic. Typické pravoúhlé zatáčky na křižovatkách ve středu města, kostky, rovné úseky podél tramvajových kolejí, diváci v těsné blízkosti silnice a potažmo i nebezpečné havárie jezdců.

V roce 1968 sem dostali pořadatelé z AMK Stavba Košice už vzpomínaný velký mistrák M-ČSSR. Pro tento závod vybrali nový, 5700 metrů dlouhý, velice rychlý okruh za městem. Výpadovka z Košic směrem k podniku VSŽ (východoslovenské železárny) a dál na Rožňavu byla dálničního charakteru. Okruh se startem u osady Pereš (kde bylo také depo), vedl zčásti podél tramvajových kolejí - rychlodráhy, jež spojovaly město s mamutí ocelárnou a její zaměstnance tam přepravovaly třívozové tramvajové soupravy. Na koncích dvoukilometrových přímých úseků série zatáček na mimoúrovňové křižovatce jezdce navedla vždy zpět do opačného směru čtyřproudé silnice. Startovali zde téměř všichni naši nejlepší jezdci včetně F. Šťastného a Z. Bímy na čtyřválcových Jawách 35O, B. Staši a K. Bojera na čtyřválcových ČZ OHC 350 a dalšími.

Tento okruh hostil naše nejlepší jezdce poprvé v roce 1968, kdy zde dominoval ve třídě 250 i 350 ccm B. Staša na ČZ OHC, 125 ccm vyhrál – Bojer - ČZ, v roce 1969: 250 vyhrál Boček na Jawě, 350 – Staša na ČZ OHC a v roce 1970, kdy třídy 250 i 350 vyhrál Z. Bíma na Jawě. Posledním závodem v Košicích byl Memoriál Tibora Delimana v roce 1972 a na trati se dvěma podjezdy si vítězství v závodě MR odnesli ve třídě 125 ccm: B. Fendrich, před J. Hlavatým a K. Sedláčkem, ve 250 ccm: B. Staša před F. Srnou a J. Novotným a F. Srna před B. Stašou a K. Chaloupkou ve třídě 350 ccm. Z těchto výsledků je vidět, že technická převaha čtyřválcových továrních motocyklů Jawy a ČZ nad „soukromníky“ byla tehdy opravdu velká (pokud dojely) a to zejména na těchto rychlých tratích.

Nevíme přesně, proč byl právě rok 1972 posledním, jestli z důvodu vzpomínané vzdálenosti pro závodníky z Prahy, K. Varů a podobně, nebo po nepříjemných haváriích a to nejen z městských tratí. Pořadatelé v těchto letech zřejmě už nechtěli jít do rizika, přesto zůstali Košice známé řadě závodníkům, kteří i v následujících letech poměrně dobře reprezentovali svoje město. Jedničkou byl určitě Deliman, závodil i jeho bratr Konstantín, dále Matis, Šolc, Nemček, Kordík, Hegedüs, Tarhanič, Kolesár, Kupka, Kučmaš, Kupec, Adam, Jesenský, Hucul, Janoštík, Svetozár, Vučík, Nebehaj, Szunyogh, Tunkel.