Pavel Suchý si svou cestu rozhodně nijak nezlehčuje. Jízdu kolem světa podniká bez jakékoliv asistence, bez GPS, satelitních telefonů a dalších vymožeností moderního světa. Projekt před světem i domácím publikem reprezentuje tradici českého průmyslu a připomíná její kontinuitu. Na cestách tak Suchému dělají společnost i výrobky dalších českých firem. Není tak výjimkou, že si místo tradičního asijského či jihoamerického pokrmu dal ke svačině třeba Májku.

Ostatně jídlo v konzervách se Suchému na cestě výborně osvědčilo. „Konzervy nemají s teplotami obecně žádný problém, pokud si je nevystavím na přímé sluníčko, což v kufrech nehrozí. Takže byly všechny poživatelné i po takové době natřásání v ne zcela správných podmínkách skladování,“ vysvětluje.

Na české paštiky od Hamé navíc dobrodruh nedá dopustit. „Až na světlé výjimky jako mongolské hovězí a konina, je to všechno nejmíň o třídu, ale spíš o dvě pod kvalitou a chutí české značky - našlehané, mastné, přesolené, ošizené. A totéž platí kupodivu i o amerických konzervách,“ dodává.

Trasa cesty kolem planety vede východním směrem přes Slovensko a Ukrajinu do Ruska a Mongolska. Z Vladivostoku pokračoval Suchý přes moře do Jižní Koreje a odtud do USA. Na severoamerickém kontinentě nabral jižní kurz přes Mexiko a země střední Ameriky. V jižní Americe je jeho cílem nejjižnější přístav Ushuaia a následně Buenos Aires, odkud zamíří zpět do Evropy.

Celková délka trasy je přibližně 40 tisíc kilometrů, za sebou tak novinář má přes dvě třetiny cesty. „Je to z velké části sázka na Štěstěnu, protože věcí, které se mohou cestou podělat, je nekonečně. Věřím ale, že když se štěstí jde trochu naproti, dá si říct,“ řekl o své cestě Suchý před jejím začátkem.

Kdo je Pavel Suchý

Autorem a jezdcem zároveň je novinář a cestovatel Pavel Suchý – dlouholetý technický redaktor a později šéfredaktor magazínu Supermoto v letech 1998 až 2012, spoluzakladatel a první šéfredaktor časopisu MotorB!ike.

Během své praxe najel již více než 500 tisíc kilometrů za řídítky více než 700 motocyklů. Suchý je také aktivní enduro jezdec a milovník historických motocyklů a automobilů. Na svém kontě má motocyklové výpravy do Afriky (1994, 1996 a 1998), cesty po celé Evropě a evropské části Ruska i výpravy na Sibiř, Krym, ruský sever a do republik Dagestán, Čečensko, Tatarstán a Marij-El. K jeho motorkářským zkušenostem rovněž náleží Austrálie a JAR.

O motorce

Estetiku autoři projektu příliš neřešili. Kromě čištění a lakování rámu jsou na šasi nová ložiska řízení a lehce zrepasovaná vidlice, u které kovové krycí trubky nahradily gumové harmoniky. Rám je v zadní části vyztužen kvůli schopnosti unést náklad kufrů. V přední části jsou namísto klasických padacích rámů nosiče dvou bočních schránek.

Motor prodělal celkovou generální opravu, při které zůstala nedotčená jen holá převodovka. Původní ojnice s pístními čepy na jehlách jsou přestavěny na bronzová futra, a to především s ohledem na případnou „polní demontáž“. Drobnými úpravami je mírně navýšen výkon na standard tehdejších strojů exportovaných do SSSR, kde se nemusely tak striktně dodržovat hlukové předpisy. Odvzdušnění převodovky je vyvedeno do airboxu kvůli brodivosti. Ze stejného důvodu jsou použity vodotěsné koncovky zapalovacích kabelů. Nejzásadnější změnou je náhrada původního dynama 6V/75W generátorem VAPE 12V/150W s bezdotykovým zapalováním.

Zadní boční kufry mají objem asi 47 l každý. Přední schránky jsou schopné pojmout 2krát 3 dvoulitrové PET lahve, čímž zásoba benzínu stoupne na celkových 25 litů a dojezd na více než 500 kilometrů. Tam, kde je dostatečně hustá síť benzínek, půjdou PETky do koše a ve schránkách o objemu 2x 10 litrů je možné vézt cokoliv jiného. Podle organizátorů je to mnohem praktičtější systém, nežli jednoúčelové kanystry, které polovinu cesty vezete úplně zbytečně.