Jediný způsob jak zjistit o jaké zařízení se jedná byly průmyslové špionáže jako ve sci-fi filmech. Vybraní testovací jezdci jeli tehdy v zimě do Japonska, aby toto nové zařízení vyzkoušeli na okruzích vycházejícího slunce. Další způsob byl kontaktovat na Sieně Lorenza Ghiselli, výborného pilota a novátora, který měl zařízení také k dispozici.

Lorenzo Ghiselli nebyl jezdec Suzuki, jezdil totiž Yamahu TZ 350, ve které měl zabudované po nějakou dobu zařízení, které bylo velmi podobné tomu, co testovali právě jezdci Suzuki a to byl rotující disk výfuku! Šlo o to, že se šoupátkem dalo změnit symetrické výfukování plynů na výhodnější vyfukování nesymetrické. Je to stejný princip jako sání rotačním šoupátkem. Velkým problémem byla ale teplota výfukových plynů a následné zadírání kotouče. Dalším problémem byl pohon kotouče a velkým kompromisem byla i tloušťka rotačního kotouče. Celé zařízení bylo jako přídavný setrvačník. Pokud se tloušťka kotouče snižovala, docházelo k deformaci způsobené vysokou teplotou výfukových plynů. Na obrázku je pohon vyřešen řetězem, což ovšem přinášelo snížení mechanické účinnosti, zvýšenou hlučnost a zvýšenou možnost poruchy. Protože se tyto potíže bohužel nepodařilo překonat, skončilo vše ve slepé uličce, která bránila pokroku. Vývoj se tak následně ubíral k mechanicky řízené přívěře výfuku. Po nástupu elektroniky se ještě změnilo i řízení přívěry.